„O Vánocích ustoupí do pozadí naštvanost a do popředí zájmu se dostává rodina, radost i naděje,“ říká farář Českobratrské církve evangelické Jan Blažek z Jindřichova Hradce. V současnosti působí především jako nemocniční a hospicový kaplan, ale byl také kaplanem na vojenských zahraničních misích. I o nich se nesla řeč během našeho adventního setkání.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Duchovní a armáda – jde to vůbec dohromady? Jste farář a zároveň major ve výslužbě.

I v armádě jsou lidé, co potřebují naději a podporu. Někdy dokonce velmi. Proto byli duchovní u armády vždy. Naším úkolem není burcovat k zabíjení, ale naopak k lidskosti a humanismu. Máme tam trochu roli otce. Řadě vojáků bych jím věkově už tehdy mohl být. A skutečně za námi chodí s podobnými tématy jako za svým otcem.

Když jsem byl s kluky v Afghánistánu, bylo vidět, že po pěti měsících už jim to začíná lézt na mozek. Objevovaly se všelijaké podivné myšlenky. Tak jsem se rozhodl uspořádat pro ně Vánoce 24. června. Venku bylo ke čtyřiceti stupňům horka, ale my si ozdobili umělý stromeček, rozdělali oheň v sudu, oblékli rukavice a zpívali koledy. Němečtí kolegové ze základny chodili kolem nás a ťukali si na čelo. Přidali jsme tedy speciálně pro ně O Tannenbaum. Bylo to očistné. Potřebovali vytrhnout z drilu a písku. Na zahraničních misích se ke spiritualitě obracejí i jinak nevěřící lidé. V žádném jiném prostředí jsem zároveň nikdy neslyšel tolik povídání o rodině, dětech a manželství jako od vojáků.

Na zahraničních misích se ke spiritualitě obracejí i jinak nevěřící lidé. V žádném jiném prostředí jsem zároveň nikdy neslyšel tolik povídání o rodině, dětech a manželství jako od vojáků.

Nosil jste zbraň?

V Afghánistánu jsem musel a byl bych ji i ochoten použít, kdyby to bylo na záchranu kolegů, za které se každý den modlíte. Jsem moc rád, že to nikdy nebylo potřeba.

Vy sám jste tehdy přitom také nechal doma manželku a čtyři děti.

Ano, před ženou musím smeknout. Synovi byly teprve tři roky, do toho museli opustit faru, na které jsme do té doby žili. Naštěstí jí už mohly trochu pomoci starší dcery. Odloučení od rodiny je pro všechny to nejhorší. O to víc pak člověka mrzí, když se po tom všem dozví, že Američané se spojenci Afghánistán nakonec opustili a všechno bylo k ničemu. Přiznám se, že mi bylo do breku.

Byl jste celkem na třech misích. Jste tam oporou jiným, ale kdo podporuje kaplana?

Na dálku rodina a pochopitelně Bůh, se kterým komunikuji. Také mi pomáhala hudba a sport, především volejbal. Všude mě provázela kytara.

V čem spočívá to kouzlo Vánoc, že pomůže i jejich červnová simulace v poušti?

Jsou to svátky plné naděje a radosti, během nichž dokážeme na čas potlačit naštvanost. Máme je spojené s rodinou a setkáváním s blízkými lidmi. Zároveň je v našich zeměpisných šířkách prosinec měsíc s nejmenším podílem světla. Období zimního slunovratu. Odpradávna v tuhle dobu lidé pořádali různé slavnosti, kterými vítali, že se začne vracet světlo, po kterém tak touží. Není divu, že i křesťanství právě do této části roku zasadilo svátek narození Ježíše, který je naším světlem. Lidé se na to vždy těšili. Zpívají, zdobí, připravují, pečou. Neváhají kvůli tomu obětovat i dost peněz. V adventním čase světýlka doslova zaplaví města. Máme to rádi, líbí se nám, pomáhají překonat temnotu. Těšení se je tvůrčí a motivující. Vždycky mě mrzí, když to končí, zmizí stromečky i výzdoba. Nám křesťanům ale zůstává světlo v podobě Krista.

Pro řadu nevěřících to tak ale není. Zní to jako klišé, ale pro ně jsou Vánoce duchovně vyprázdněné, nebo se pletu?

Vždycky mě dvacátého třetího prosince překvapí náměstí plné lidí, kteří si přijdou pro Betlémské světlo. Proto doufám, že Vánoce nejsou duchovně vyprázdněné. Samozřejmě je stále potřeba přinášet do tohoto období novou naději, lásku a víru, aby to pak mohlo v lidech dále růst. Těší mě, že od porevolučních let mě skauti stále zvou při této příležitosti, abych něco pronesl, a společně zpíváme koledy. A lidé se na to každoročně těší.

Člověk je bytost bio-psycho-sociálně-spirituální. Hledáme smysluplnost bytí, i když při tom nevyznáváme nějakou konkrétní víru a církev. Motivaci a radost potřebujeme všichni, je třeba je hledat i během roku. Pořád bychom se měli na něco těšit. Nejhorší je, když není na co. Po Vánocích to může být masopust, Velikonoce, pak už teplo, prázdniny a tak dále. Velkou radost do života přinášejí děti. Nový život je krásný, být u porodu pro mě byl zázrak. I tenhle silný motiv dává Vánocům kouzlo a sílu.

Zmínil jste porevoluční dobu, tehdy o nadšení a naději nebyla nouze. Dnes potřebuje naše společnost Vánoce jako lék proti naštvanosti asi mnohem víc. 

Ano, společnost je otrávená. Tehdy nás spojoval společný nepřítel. Dnes máme problém se na něčem shodnout. Uvědomil jsem si to třeba nedávno při oslavách 17. listopadu. Setkal jsem se na nich s dvěma kolegy, s nimiž jsme tehdy tady v Jindřichově Hradci zakládali Občanské fórum a byli jeho tři mluvčí. Dnes máme každý za sebou úplně jiný příběh a postoje.

Obecně lze říct, že nás doba rozmazlila. Jsme zvyklí mít všechno, máme pocit, že máme na všechno právo. A pokud ne, tak se snažíme vykřičet si to. Žili jsme si nad poměry, ale pak covid a válka na Ukrajině přerušily hojné časy, během kterých jsme se navíc zadlužovali. Teď se nám tomu nechce čelit. Mnozí jen opakují hesla, kterým ani pořádně nerozumějí. Ohánějí se svobodou, ale přitom ji ohrožují a neváží si jí. My za ni tehdy riskovali. Manželka měla doma několikaměsíční dvojčata a já šel vyvěšovat letáky s vědomím, že mě taky můžou zavřít…

Polistopadová doba má asi velký podíl na tom, že celá vaše rodina je úzce spjata s pomocí lidem s postižením. Vaše manželka vede velkou úspěšnou neziskovku Otevřená okna poskytující řadu služeb, všechny vaše děti pracují v sociální nebo zdravotnické oblasti na různých místech republiky. Jak se to přihodilo?

Děti jsme vždy vedli k pomoci druhým. A vždy viděly kolem sebe, na čem s manželkou děláme, prostě v tom vyrůstaly. Vznik Otevřených oken má za sebou roztomilý příběh. Po roce osmdesát devět jsem začal chodit do místní mateřské školky povídat o příbězích z Bible. Tam jsem se náhodou setkal s dvěma chlapci na vozíku. Chtěl jsem je co nejvíc integrovat. Vzal jsem je na zpívání do kostela a manželka zatím pozvala jejich rodiče k nám domů na kávu. Tam byl vlastně položen základní kámen. Chtěli jsme pro lidi s postižením něco dělat, protože bylo vidět, jak moc je to potřeba. Postupně se začali přidávat další rodiče, a pak už se to rozjelo naplno. A taky nás to přimělo udělat bezbariérový vstup do kostela. Tehdy nám s tím pomohla armáda. Bohužel ještě dnes jsou kostely často nepřístupné. Stále je na čem pracovat.

Obecně lze říct, že nás doba rozmazlila. Jsme zvyklí mít všechno, máme pocit, že máme na všechno právo. A pokud ne, tak se snažíme vykřičet si to.

Předpokládám, že i pro vaše děti je motivací k jejich pomáhajícím profesím víra.

To byste se musel zeptat jich. My je samozřejmě vodili do kostela a víra je obklopovala, ale zároveň je to něco, co se nedá vnutit ani naučit. Jde o důvěru v něco, co nemůžete dokázat. Navíc není nikdy dokonalá. I já někdy pochybuji. A neptám se lidí, zda jsou věřící.

Před třemi lety jste po dvaceti letech opustil roli vojenského kaplana a stal se kaplanem nemocničním a hospicovým, ale vlastně jste navázal na svoji předešlou práci.

Je to tak, posledních sedm let u armády jsem působil ve vojenské střešovické nemocnici. Tam jsem se také setkal s paní Danou Zátopkovou na sklonku života v devadesáti sedmi letech. Když jsem ji provázel, svěřila se mi, že se nebojí smrti, ale umírání, že na to bude sama. To je největší tíha v závěru života. S tím se často setkávám mezi nemocnými a umírajícími. Je těžké hledat smysl v bolesti a utrpení. Někdy to ani nejde. Musíte jen vyslechnout a nechat toho člověka vyplakat. Nehodnotit, ale být oporou. Důležité je ukázat, že jste nablízku. Na to bychom měli myslet nejen v čase Vánoc. Abychom svým blízkým byli opravdu nablízku.

Jan Blažek (*1960) 

Žije v Jindřichově Hradci. Je farářem Českobratrské církve evangelické. V letech 2000-2020 byl vojenským kaplanem, do výslužby odešel s hodností majora v. v. Účastnil se tří zahraničních misí v Bosně, Afghánistánu a Kosovu. Šest let vedl českou odnož sdružení YMCA. Celý život pracuje s mládeží, s lidmi s postižením i seniory. 

V současnosti je kaplanem pro hospic v Třeboni a nemocnici v Pelhřimově. Zároveň příležitostně vede bohoslužby v okolních vesnicích. S manželkou Drahomírou, která založila a vede neziskovou organizaci Otevřená okna, má tři dcery a jednoho syna. Všichni pracují v pomáhajících profesích sociálního nebo zdravotnického zaměření.