Už skoro tři desítky let pracuje Radka Kolářová jako sanitářka. Ačkoliv si vyzkoušela i práci v porodnici, nejlépe je jí u seniorů. „Moc ráda je chytnu za ruku, povykládám si s nimi, vyslechnu je,“ říká žena, kterou její práce naplňuje. Pozice, která je spíše podhodnocována, nabírá na důležitosti s tím, jak populace stárne. A takových lidí, jako je Radka, bude potřeba pořád víc. 

Text: Andrea Skalická 
Foto: Jan Šilpoch 

Má pověst vitální ženy, která se jen tak něčeho nezalekne. Když se jí něco nelíbí, dokáže to otevřeně říct, ale srdce má na pravém místě. To poznáte jen z jejího vyprávění. Vlídný hlas a pěknou tvář ženy v těch nejlepších letech vídávají klienti brněnského zdravotnického zařízení dlouhodobé péče Vividus Medical pravidelně. 

Na roli sanitářky nebo chcete-li ošetřovatelky, protože tady se v tom rozdíl nedělá, je zvyklá už po léta. „Pocházím z Adamova a všichni Adamováci dělali ve zdejší fabrice Adast. Ta ale krátce po revoluci v roce 1989 zanikla. Kamarádka mi tehdy nabídla, jestli nechci zkusit práci sanitářky v léčebně dlouhodobě nemocných v Babicích nad Svitavou nedaleko Brna. Udělala jsem si specializovaný kurz a začalo mě to bavit, tak už jsem u toho zůstala,“ usmívá se sympatická dáma, která se tak trochu ostýchá o svém profesním životě mluvit.

Nepřipadá jí ničím výjimečný, přesto je: profesi sanitářky se věnuje bez přestávky 27 let. A pořád ji má ráda. „Dnes je všechno moderní. Existují nejrůznější pomůcky, které nám v péči o klienty hodně pomáhají, ale tehdy bylo všechno jinak. Museli jsme hodně improvizovat. Klienty jsme podkládali, čím se dalo, například polštáři, aby neměli proleženiny. Postele byly železné, lidé leželi na starých matracích, dnes jsou polohovací, matrace jsou antidekubitní. Také celková hygiena byla mnohem složitější. Teď máme k dispozici speciální zvedáky a koupací vany, tenkrát se dělaly celkové koupele na lůžku,“ vzpomíná na chvíle, kdy se pečovatelská péče o seniory v Čechách teprve rozbíhala. 

Návrat k seniorům 

Po uzavření babické léčebny dlouhodobě nemocných ji profesní život zavál do porodnice, přímo na porodní sál. Tady v roli sanitářky vydržela celých devět let, ale příliš spokojená nebyla, chyběl jí totiž každodenní kontakt s pacienty. Když pak přišla nabídka z nově otevíraného zařízení dlouhodobé ošetřovatelské péče, neváhala ani chvilku. 

Když se ptám, co všechno přesně profese sanitářky obnáší, vychrlí: „Je to kompletní péče o pacienta, přebalování, dále péče o kůži, tedy mazání, polohování a péče o dekubity, pokud k nim dojde, ale i rozdávání jídla a v mnoha případech také krmení klientů. Důležité také je povykládat si s nimi. Jsou rádi za každé vlídné slovíčko. Když si k nim na chvíli sednete a vyslechnete je, povídáte si nad fotkami jejich vnoučat… Za to jsou velmi vděční. Mluví o svém životě, o tom, co všechno zažili, kde pracovali,“ líčí zaujatě paní Radka. 

Jak naslouchám jejímu zaujetí, nedá mi, abych se nezeptala, jestli si najde taky čas sama na sebe. Dlouze přemýšlí a pak pronese: „No, já ani nevím, mě to nevyčerpává. Člověk je unavený, protože dělá 12 hodin denně, ale doma si odpočinu, občas zajdu do kina, do divadla, mezi kamarádky. Fyzicky vyčerpaná jsem, je to těžká práce, ale psychicky mě to nezatěžuje. Mám malou vnučku, a když mám dva dny volno, ráda jedu za ní,“ říká žena, která má zpravidla 16 dvanáctihodinových služeb za měsíc. 

Člověk je unavený, protože dělá 12 hodin denně, ale doma si odpočinu, občas zajdu do kina, do divadla, mezi kamarádky. Fyzicky vyčerpaná jsem, je to těžká práce, ale psychicky mě to nezatěžuje.

Řeč přijde také na to, jak se na profesi sanitářky dívají ostatní a že nejde o práci, která by byla kdovíjak společensky oceňovaná. V zařízeních pro seniory ale tohle podle ní nikdo neřeší. „Klientům se věnujeme všichni stejně, jak sestřičky, tak ošetřovatelé. Samozřejmě, sestřička rozdává léky, dělá odbornou práci, kterou my dělat nemůžeme, ale o lidi se jinak staráme společně. Je to týmová práce, všichni děláme všechno. Nikdo se tu necítí špatně, nikdo se nad nikoho nepovyšuje. Sestřičky se neštítí vynést mísu, přebalit člověka, umýt ho.“ A co finanční ocenění? „Celkově ta práce dostatečně ohodnocená není, ale já si nemůžu stěžovat – i proto, že to dělám ráda, mi na nějaké té tisícovce navíc zase až tolik nezáleží,“ říká rozhodně. 

Do důchodu má Radka Kolářová deset let a své povolání už měnit rozhodně nehodlá. Když se ale zeptám, jestli se bez své práce jednou obejde, jestli se jí nebude stýskat, po chvíli odmlky podotkne: „Do důchodu mám nastoupit v 65 letech. A upřímně, nevím, jestli bych pak ještě měla na tuto práci sílu. Už teď cítím, že to není jako ve čtyřiceti. Když přijdu domů, všechno mě bolí. Sednu si, nohy si dám nahoru, odpočívám. Je to náročné,“ přiznává. 

Vnitřní přesvědčení

Takových lidí, jako je Radka Kolářová, je jistě ve zdravotnictví víc. Ostatně i současná situace, kdy společností hýbe koronavirus, ukazuje, že i profese sanitáře je zkrátka pro srdcaře. Tedy pro lidi, kteří nehledí na peníze, ale svou práci vnímají tak trochu jako poslání. Právě takové lidi vyhledává i nadřízená Radky Kolářové, ředitelka Vividus Medical Brno Hana Cahová. Také z jejího postoje je zřejmé, že jí jde o jediné – o pacienta. A že péče o něj je naprostou prioritou. I proto tu sanitáře odměňují stejně jako ošetřovatele, byť pro to, abyste se jím mohli stát, stačí absolvovat „jen“ sanitářský kurz. „Ve zdravotnictví je obecně problém získávat jakékoliv pracovní síly a týká se to nejen sanitářů, ale i ošetřovatelek. My mezi těmito profesemi neděláme rozdíl, bereme všechny jako ošetřovatelský personál,“ podotýká. 

Momentálně mají pro 75 pacientů zaměstnanců dostatek, ale nebývá tomu tak vždy. Důležité totiž je, aby si sedl celý tým. „Hodně lidí si myslí, že tuto práci zvládne, ale když přesně zjistí, co všechno pozice sanitáře obnáší, vzdají to. Nemají na to buď psychicky, nebo fyzicky, a proto je na této pozici poměrně velká fluktuace,“ hodnotí paní ředitelka. 

I proto, že ví, jak náročná práce sanitářů a ošetřovatelů je, si lidí, kteří na svém postu vydrží léta, nesmírně váží. Někteří jsou v ošetřovatelských službách po celý život, jiní k této práci dospějí díky životním zkušenostem či po těžkém životním období. „To je také případ paní, která si udělala sanitářský kurz až poté, co pečovala o svou maminku a zjistila, že chce být nápomocná i jiným lidem. U nás je jen na půl úvazku, působí totiž profesně v úplně jiné sféře, ale ta práce ji naplňuje a dobíjí,“ vypráví Hana Cahová a zmiňuje také příběh mladé dívky, jež nastoupila jako výpomoc do kuchyně. Prostředí, ve kterém se ocitla, ji nakonec přivedlo k tomu, že se rozhodla udělat si sanitářský kurz a jít mezi pacienty. „Ano, ta práce není pro veřejnost oslnivá, nemá punc jedinečnosti, ale zároveň platí, že člověk pro ni musí být vnitřně rozhodnutý, musí ji chtít dělat,“ dodává ředitelka.

Radku Kolářovou paní ředitelka oceňuje jako stálici, bez kterých se podobná zařízení zkrátka neobejdou. „Usměvavá, přímá, emotivní, když se jí něco nelíbí, řekne to. Nikdy jsem ji neviděla se mračit, a to ani ve chvílích, kdy má plné ruce práce. Obvykle slouží holky ve čtyřech. Když tu jedna z nich není, ty jedny ruce opravdu chybějí. Vím, že jsou dny, které jsou pro ošetřující personál velmi náročné. Nikdy také nevíte, co ten který den přinese, jestli nebude nutné volat sanitku, kolik toho budou pacienti potřebovat. I pestrost je ale to, co je na této práci přitažlivé,“ shrnuje závěrem.