Dobrovolnictví do jisté míry podává obraz o úrovni společnosti. Je dobrou zprávou, že se mu u nás věnují i mladí lidé na prahu dospělosti. Patří k nim také Natálie, která v Soběslavi už druhým rokem pomáhá lidem s mentálním a kombinovaným postižením pod křídly Diakonie Rolnička.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Natálie (17) studuje soběslavské šestileté gymnázium a od prosince loňského roku dochází k Dáše (40), která je od dětství na vozíku a má lehké mentální postižení. „Dáša bydlí samostatně v paneláku naproti Rolničce a je s ní velmi dobrá komunikace,“ popisuje studentka své návštěvy v rámci projektu Kamarád pro volný čas, který má za cíl poskytnout kamarády těm klientům Rolničky, kteří přátelství přirozenou cestou navazují jen obtížně. „Povídáme si, chodíme na procházky, hrajeme různé hry, a to i v rámci klubu v Rolničce, kde se nás schází víc najednou. Také se zapojuji do jednorázových akcí a táborů Rolničky. Teď je Dáša po operaci, tak si alespoň telefonujeme,“ pokračuje gymnazistka.

Začátek neodradil

Dobrovolnické činnosti se Natálie věnuje už druhým rokem, začínala spolu s kamarádem u osmiletého chlapečka s poruchou autistického spektra. „Byl dost divoký a pro mě to bylo napoprvé náročné. Všechno bylo nové a obtížné. Do té doby jsem s dětmi nepracovala, ani s těmi bez postižení. Dnes už vím, že mě to s nimi baví, ale ten začátek byl asi příliš ostrý a taky jsme si nejspíš s Honzíkem prostě úplně nesedli,“ vzpomíná Natálie na své dobrovolnické začátky.

V práci ovšem měla chuť pokračovat, vlastně prý ani na chvíli nenastal moment, kdy by si říkala, že chce skončit. Požádala o změnu klienta a v Rolničce jí vyšli vstříc. Práce dobrovolníků si tu velmi váží, a snaží se jim tak vytvořit co nejlepší podmínky, které budou ku prospěchu všech zúčastněných. „Asi pod dojmem první zkušenosti jsem se trochu bála prvního setkání s Dášou, ale záhy se ukázalo, že zbytečně. Rychle jsme si k sobě našly cestu, a tak jedinou výzvou bylo naučit se ovládat její vozík,“ směje se teenagerka. 

Hlavním zdrojem školy

K dobrovolnictví se dostala skrze nábor, který Rolnička pořádá vždy na začátku školního roku na třech středních školách – v Soběslavi, Táboře a Veselí nad Lužnicí. Jiné formy spolupráce probíhají ještě se dvěma dalšími. „Máme se školami navázány úzké vztahy. Obvykle si naši věc vezme na starost nějaký nadšenec z řad učitelů. Dostaneme prostor například v základech společenských věd představit Rolničku a dobrovolnickou činnost. Následně můžeme zájemce proškolit a provést výcvikem. Děláme i prožitkové aktivity pro studenty a naše klienty,“ líčí koordinátorka dobrovolníků Rolničky Renata Štaubrová. 

Dolní věkovou hranicí je 15 let, spolupráce obvykle končí maturitou. „Z toho mají rodiny některých klientů strach. Že se jejich potomek citově na dobrovolníka naváže, a pak to náhle skončí. Vědí to ale předem, uzavíráme smlouvu. Bereme to jako trénink, protože život takové situace prostě přináší. Nebráníme nikomu, aby na osobní rovině v kontaktu s klientem pokračoval i později, ale moc se to neděje. Jde o mladé lidi, kteří odejdou na vysoké školy, založí rodiny a tak dále. Obvykle se ale dál zapojují do letních táborů či jednorázových akcí. Ze současných i bývalých dobrovolníků vznikla báječná komunita,“ vypráví Renata Štaubrová. 

Natálie se přihlásila společně s dalšími sedmi spolužáky, což je nadprůměrný zájem v rámci jedné třídy. Obvykle se dohromady každý rok přihlásí přibližně dvacet nových zájemců, občas někdo odpadne, nebo se naopak přidá ve vyšším ročníku. „Jedna kamarádka se mi svěřila, jak později litovala, že se nezapojila hned, a pak už na to neměla čas,“ říká Natálie, která však nepopírá, že se setkává od některých spolužáků i s úšklebky a posmíváním. „Když se to děje, tak se vždy jedná o kluky. Zpočátku jsme se jim to snažili vysvětlit a hrozně s nimi debatovali, přesvědčovali je, ale nemá to cenu, tak to už přecházím bez reakcí. Od dospělých jsem se naopak nikdy s negativní reakcí nesetkala, přestože na malém městě každý vidí, co dělám. Rozhodně bych se před nikým na procházce s lidmi z Rolničky neschovávala. Ještě bych škarohlídům zamávala!“

Touha po zkušenostech

Za hlavní motivaci, proč se vlastně rozhodla zapojit do dobrovolnictví, považuje Natálie chuť získat zkušenosti, jež její vrstevníci nemají. Inspirací jí byla i starší sestra a komunita, kterou lidé kolem Rolničky tvoří. A přestože tato organizace patří pod Diakonii Českobratrské církve evangelické, Natálie věřící není a podle Renaty Štaubrové to platí i pro většinu ostatních dobrovolníků: „Jejich motivací většinou není víra, což považuji za dobrou zprávu, i když to ode mě může znít zvláštně a někomu v naší organizaci se to nemusí líbit. Pracujeme i s dobrovolníky vyššího věku, ale pro tahle ,mláďata´ mám prostě slabost. Jsou otevření a tvární.“

Dobrovolnictví je pro mladé lidi nepochybně přínosné i po stránce sebepoznávání a budoucí profilace. „Naší cílovou skupinou jsou lidé s mentálním a kombinovaným postižením. Mezi 130 klienty jsou zastoupeny rozličné diagnózy, hodně autismus, dětská mozková obrna, vývojová dysfázie, poměrně málo i Downův syndrom. Zažila jsem studentku, která mi na konci své práce děkovala za zkušenost, protože pochopila, že s touto skupinou pracovat nedokáže. I to je užitečné zjištění,“ konstatuje Renata Štaubrová. Natálie její slova potvrzuje: „Sama ještě úplně nevím, co budu jednou dělat, a dobrovolnictví mi hodně pomáhá v uvědomění si různých věcí, jak se dál profilovat. Asi si dovedu představit práci v sociální oblasti nebo nějak humanitně zaměřenou.“