Malý Jakub Janda utrpěl ve dvou letech vážný úraz míchy v oblasti krční páteře. Přestože pro něj má celoživotní následky, nenaplnily se naštěstí nejčernější scénáře o nulové šanci na zlepšení stavu. Přispívá k tomu také pilná rehabilitace a vertikalizační stroj, se kterými pomáhá Konto Bariéry.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Jakoubek (5), který nesnáší, když mu někdo říká Kubo, právě teď zažívá velké změny. Jednak nastoupil do školky, ale hlavně očekává příchod novorozeného brášky. Jinou variantu nepřipouští. Vybral mu jméno Mikuláš. „Já jsem s tím teda nepočítal, ale jsem rád, že budu mít konečně parťáka,“ glosoval situaci, když mu rodiče oznámili radostnou novinu.

Už jen fakt, že může Jakub cokoliv říct, je malý zázrak, a navíc je vtipný a bystrý. Trochu k hrůze svojí maminky se prohání na elektrickém vozíku a je pro každou divočinu. Extrovert milující společnost. Před třemi lety v něco takového maminka Lenka (33) a tatínek Petr (37) mohli jen doufat.

Nepopsatelný šok

Ve dvou letech na Jakoubka při návštěvě u souseda spadla štípačka na dřevo. Po převozu do nemocnice v Českých Budějovicích sice lékaři nejprve konstatovali, že vyšetření nic závažného neukazují, ale Jakoubkův stav se začal prudce zhoršovat. Přestával dýchat, až skončil v umělém spánku na plicní ventilaci. Prognózy byly neradostné – poranění míchy v oblasti C2–C7 s predikcí trvalé tracheostomie a upoutání na lůžko.

„Nejprve byl utlumený léky ze sanitky, a když nám řekli, že nemá zlomeninu páteře, myslela jsem si, že všechno bude dobré a máme vyhráno. Jenže všechno odnesla mícha, což se začalo projevovat následně. Ve vteřině přišel o všechno. Nic necítil, nehýbal se ani nemluvil. Bylo to čiré zoufalství, které ještě prohloubily informace od ošetřujícího lékaře. Jeho přístup nebyl optimální, i když jiní byli naopak skvělí,“ vzpomíná s patrnou dávkou pohnutí maminka Lenka Jandová.

Vše se navíc odehrávalo v době covidu, takže k synovi mohli jen přes den v omezeném režimu ochranných opatření. První pozitiva přišla až po měsíci s převozem do pražské Thomayerovy nemocnice. „Tam nás poslali poté, co Jakoubka nevzali na spinální jednotku v Motole, protože je prý ještě moc malý,“ pokračuje ve vyprávění paní Lenka, která si váží každého pokroku svého synka.

Po pěti dnech v Krči se Jakub zbavil tracheostomie a nastala intenzivní rehabilitace, která trvá dodnes. „Cvičení je naprosto klíčové. Jezdíme s ním po celé republice a hledáme pro něj to nejlepší. Někdy jde i o experimentální či alternativní metody. Tradiční medicíně vděčíme za záchranu Jakoubkova života, ale zažili jsme si s ní i zklamání a ztráty naděje, tak stále hledáme i mimo ni. Inspirací nám je například příběh Clemense Kubyho z Německa, který po pádu ze střechy příčně ochrnul, ale silou vlastní vůle se dokázal uzdravit. Vím, že je to takříkajíc trochu ezo. Také jsme na Slovensku podstoupili čtyři aplikace kmenových buněk, což nám například v Motole rozmlouvali, i když zároveň dodali, že to uškodit nemůže,“ říká maminka, ze které je cítit obava o jejího synka. Není divu, když se trochu bojí i jeho nástupu do školky.

Dřina, ale také zážitky

Zároveň si paní Lenka uvědomuje, že pro Jakoubkův osobnostní rozvoj je to potřeba. „Nechceme, aby znal jen terapie, po nichž ho budeme tahat jako kočka kotě. Chceme, aby měl i hezké zážitky, jako když jsme byli u moře. Začali jsme cvičit doma, zakoupili vybavení, čímž se všem ulevilo. Najednou je i čas na procházku do lesa,“ popisuje paní Lenka. Zároveň však vnímá, že Jakub začíná domácí rehabilitaci bojkotovat, takže jsou užitečné i pobyty jinde.

Cvičení je naprosto klíčové. Jezdíme s ním po celé republice a hledáme pro něj to nejlepší. Někdy jde i o experimentální či alternativní metody. Tradiční medicíně vděčíme za záchranu Jakoubkova života, ale zažili jsme si s ní i zklamání a ztráty naděje, tak stále hledáme i mimo ni.

Díky úsilí rodičů Jakoubek stále dělá pokroky, byť třeba pozvolné. „Rozhýbal levou ručičku, i když mu z prstů funguje jen palec a ukazováček. Zbývajícím prstům se zatím moc nechce. Pravá ruka je na tom hůř, alespoň ji ale už pokrčí. Celkově má v horních končetinách horší citlivost, takže musí dávat pozor, aby se třeba neopařil při mytí rukou. Zvládne se ale najíst nebo ovládat elektrický vozík. Nohy cítí, dokonce s nimi dokáže hýbat. Říká si také, když se mu chce čurat. V tom pomohla elektroakupunktura. Necévkuje se a věřím, že plen se do budoucna úplně zbavíme,“ doufá Lenka Jandová, která se s výhledem na budoucnost intenzivně zajímá o všechny možnosti života po úrazu míchy.

Pocity vděčnosti

Všechno to vybavení, terapie a rehabilitace si pochopitelně žádají velké finanční náklady a oba manželé jsou velmi vděční za podporu, které se jim dostává od Konta Bariéry i z dalších stran. Tatínek Petr je bývalý prvoligový hráč Slavie Praha, takže pomáhá i fotbalová komunita. Což ale nechce paní Jandová moc rozebírat, protože už mají své zkušenosti s mediálním vyhledáváním senzací a závistí některých lidí. Jandovi jsou opatrní v používání sociálních sítí, ovšem vědí, že při hledání finanční podpory se bez určitého zveřejňování příběhu nelze obejít. S Jakubem už v současnosti konzultují, co uveřejnit a co ne. 

Dnes žije rodina v Čáslavi, kde pan Petr působí jako trenér. Aktuálně probíhá bezbariérová rekonstrukce jejich domu a v době, kdy vyjde toto číslo časopisu, by v něm už měl být i druhý potomek. „Žili jsme si na obláčku a náš život se zvrtnul během okamžiku. Najednou se všechno rozbilo a bylo úplně jinak. Bylo to hodně náročné. Naštěstí to náš vztah s manželem ustál, nechtěli jsme zničit ještě rodinu. Uvědomili jsme si, že kvůli Jakoubkovi musíme všechno překonat, a naštěstí se nám to povedlo,“ říká s úlevným úsměvem mladá žena, která v době našeho povídání vyzařovala energii šťastné nastávající maminky. 

Dnes svým kamarádům říká, aby si dobře rozmysleli, kvůli čemu se chtějí rozvádět, protože s manželem zjistili, že ustát se dá skoro všechno. „Neumím si představit lepšího tátu,“ konstatuje o svém muži Petrovi Lenka Jandová.