Do povědomí veřejnosti se zapsala jako vrcholná politička, první česká ministryně na vozíku. Kromě toho je však Daniela Filipiová architektkou, dvojnásobnou matkou, nastávající babičkou a milovnicí koček i černého nekorektního humoru.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Setkáváme se ve vesnici třicet kilometrů jižně od Prahy, kde si před šestnácti lety postavila s manželem dům podle vlastního návrhu. U inženýrky architektury, autorky publikace Projektujeme bez bariér, vlastně ani nelze očekávat něco jiného. A ačkoliv prý už svůj pracovní stůl vyklidila, dodnes se na Danielu Filipiovou (63) obracejí lidé s dotazy na bezbariérovost. 

Zdravotní komplikace o sobě daly poprvé vědět, když jí v patnácti dočasně vypověděla službu jedna dolní končetina. Tehdy se lékaři ještě domnívali, že jde o důsledek klíšťové infekce, později byla odhalena vrozená malformace míchy. Další potíže přišly během studia na ČVUT. Ty se ještě podařilo zažehnat, ovšem po porodu první dcery se situace zhoršila. Špatně chodila, což ji limitovalo i v práci, kde musela vyrážet do terénu. 

V roce 1986 prodělala nezdařenou neurochirurgickou operaci, po které skončila na vozíku. „Říkala jsem si: Co budu proboha dělat? Všude kolem byly bariéry, prvního vozíčkáře v životě jsem viděla v zrcadle. Neměla jsem ani moc štěstí, že bych během rehabilitace potkala nějaké vyrovnané vozíčkáře, kteří by mě inspirovali. Pořád jsem živila naděje v uzdravení. Jako první mi pomohl až Michal Hašto. Mimo jiné mi řekl, abych zapomněla na to, že budu ještě chodit,“ vzpomíná energická extrovertní žena.

Život s architekturou

Postupně se se situací srovnala. Zvládla i rozchod s prvním manželem, který jí nebyl oporou a rozvod uvítal. Naučila se řídit auto, sehnala si vyhovující byt a vrátila se ke své profesi. Dostala tehdy málo vídanou možnost pracovat z domova.

Architektura ji bavila už při studiích, na která se dostala i přes kádrové škraloupy. „Vždycky mě bavil tvůrčí stres a hádky s kolegy. Ještě na vysoké škole jsme vytvořili návrh úpravy Václaváku. Troufnu si tvrdit, že tak nadčasový, že by byl platný i dnes. Tehdy bohužel v soutěži neuspěl. Vzpomínám, jak jsme při plánování chodili mezi lidmi s mapou v ruce a oslovovali nás veksláci v domnění, že jsme devizoví cizinci,“ vypráví s úsměvem. 

Po roce 1989 se bezbariérová architektura stala novým velkým tématem. Začala pracovat jako architektonický poradce v Pražské organizaci vozíčkářů, zároveň vypracovala manuál Projektujeme bez bariér a věnovala se také překladům z francouzštiny. „Za uplynulých 25 let dostály normy jistých změn, ale myslím, že princip zůstává stejný. Vždy jsem razila filozofii: udělat raději něco než nic. Nemusí to být stoprocentně bezbariérové, když by to byl problém, ale úpravy provést třeba tak, aby se pohyb zvládl s určitou dopomocí. S tímto postojem jsem však i dost narážela,“ líčí architektka, která mohla čerpat z osobních zkušeností. 

Vždycky mě bavil tvůrčí stres a hádky s kolegy. Ještě na vysoké škole jsme vytvořili návrh úpravy Václaváku. Troufnu si tvrdit, že tak nadčasový, že by byl platný i dnes. Tehdy bohužel v soutěži neuspěl.

Po letech od vydání publikace dodává, že se stále málo myslí na nevidomé a neslyšící. „Velké chyby vidím také při realizacích toalet. Někdy si říkám, čím ti lidé přemýšlejí… Často se hledají důvody, proč něco nejde. Pochopitelně nelze prosazovat vše za každou cenu, je třeba zachovat určitý respekt a nevynucovat si třeba výtah na věž katedrály. Hrozně jsem chtěla chodit připomínkovat práce současných studentů architektury, ale umožnil mi to jen pan Štípek.“

Umění vyslechnout druhé

Politická kariéra Daniely Filipiové započala v roce 1997. „Tehdy proběhl tzv. sarajevský atentát proti premiérovi Václavu Klausovi, jehož někteří spolustraníci vyzvali k rezignaci. Vyrazili jsme s rodinou na demonstraci za podporu Václava Klause, kde jsem potkala Jiřího Payna a řekla jsem mu, že chci vstoupit do ODS, což jsem také učinila. Po pouhých dvou letech jsem byla navržena jako kandidátka do senátních voleb. Někdo z ODS mě prý tehdy viděl v nějakém televizním pořadu a nadhodil moje jméno, když se diskutovalo o možných kandidátech,“ popisuje svoje politické začátky.

V roce 2000 se Daniela Filipiová skutečně senátorkou na Praze 2 stala a svůj mandát následně ještě dvakrát obhájila. Čtvrtou kandidaturu v roce 2018 vzdala ze zdravotních důvodů. Mezi tím se počátkem roku 2009 stihla na necelé tři měsíce stát ministryní zdravotnictví. Delší působení v této funkci překazil pád tehdejší vlády. „Stát se ministryní bylo jako naskočit do rozjetého rychlíku. Tehdy začínaly platit velké nové zákony a novely. Měla jsem toho spoustu, ale hrozně mě to bavilo, protože jste pořád někde jinde. I když si vzpomínám, jak mě den před jmenováním doma přepadla panika – cože, já a ministryně? Musíte mít kolem sebe lidi, kterým důvěřujete, a musíte umět vyslechnout druhé lidi, kteří za vámi přicházejí, protože oni mají zkušenosti a vědí, o čem mluví. Vždycky jsem říkala, že jsem ministryně pacientů, protože o ty jde ve zdravotnictví především. A myslím si, že na postu ministra zdravotnictví je výhodou nebýt lékař. Ten se chtě nechtě neubrání tomu, aby vše nahlížel především optikou doktorů, ti jsou však jen jednou ze složek zdravotnictví.“

Za pozornost jistě stojí také její další postřeh o diametrálně odlišné kultuře v senátu a poslanecké sněmovně. „Senát je mnohem kultivovanější a důstojnější místo, někdy si až říkám, co to v té sněmovně sídlí za ducha, že tam ty lidi tak mění. Poslanci na sebe pokřikují, nevěnují pozornost řečníkům, zažila jsem i jednu poslankyni, která při jednání v lavici spořádala ovocné knedlíky…“

Odpočinek? 

Zdravotní komplikace Danielu Filipiovou v uplynulých letech odsunuly do ústraní. „Obdivuji Miloše Zemana za to, co dokáže vydržet. Nesnáším řadu jeho názorů, ale na rozdíl od většiny jeho kritiků se dokážu vžít do toho, co musí zakoušet. Také mívám neuropatické bolesti, proto mě rozčiluje, když se někdo otáčí na jeho vzhledu apod. Jen nechápu, proč si v téhle situaci nesedne na ten vozík.“ Bývalá senátorka má za sebou tři hospitalizace, už se však podle svých slov dává dohromady, užívá si klidu, věnuje se rodině, svým milovaným kočkám a brzy i prvnímu vnoučeti. 

Stát se ministryní bylo jako naskočit do rozjetého vlaku. Měla jsem toho spoustu, ale hrozně mě to bavilo, protože jste pořád někde jinde.

Návrat do politiky neplánuje, ale ani nevylučuje, třeba v obecním zastupitelstvu, kde by své bohaté zkušenosti jistě zúročila stejně jako svoje nekonvenční postoje. U vchodu na úvod rezolutně odmítla, abych si bral roušku, během našeho povídání mě coby kuřáka několikrát vyzvala, jestli si nechci dát cigaretu, protože ač nekouří, voní jí to. Znechuceně se dívá na pseudokorektnost názvosloví v oblasti lidí s postižením nebo na boření soch v USA kvůli údajnému rasismu. Říká o sobě, že má velmi ráda černý a nekorektní humor, zejména ten britský.

Když se loučíme, neopomeneme jako správní vozíčkáři probrat ruční řízení svých aut a to, jak nám lidé při nastupování chtějí pomáhat i proti naší vůli. „Mirek Topolánek, kterého si mimochodem moc vážím, jednou řekl takovému aktivnímu pomahači, co ke mně přiskakoval, aby si dal pozor, abych mu nepřerazila ruku. Je to hodně o zkušenostech těch lidí. Vidím i rozdíl u mých dcer. Ta starší mě zažila ještě jako chodící, takže má větší tendenci mi chtít pomáhat, zato pro tu mladší je to přece normálka, že je máma na vozíku, takže jaképak s tím cavyky,“ uzavírá naše povídání.