Úraz páteře je životní zvrat, s nímž není snadné se vyrovnat. Pomocnou ruku v takové situaci podávají peer mentoři z České asociace paraplegiků (CZEPA) – lidé, kteří prožili totéž a nyní předávají své zkušenosti. Patří mezi ně i Jitka Burianová, jež donedávna provázela Kamilu Špikovou.

Text: Radek Musílek
Foto: Filip Hladík a Sportovní klub vozíčkářů Praha

Projekt peer mentoringu začal v CZEPA fungovat roku 2018 a vychází z myšlenky, že dobrá rada zkušeného vozíčkáře může být v začátcích života po úrazu nad zlato. Navíc jsou praktické rady podpořeny autentickou zkušeností vlastního prožitku. Inspirace přišla ze zahraničí, především pak z Německa, kde také v začátku absolvovali vybraní mentoři praktickou stáž.

Podle koordinátora peer mentoringu Marka Jonczy se v CZEPA podařilo projekt hezky rozjet, a od října loňského roku byl dokonce registrován jako sociální služba poskytovaná klientům zdarma. Zatím programem prošlo přibližně čtyři sta lidí, průměrně tedy asi stovka osob ročně. Aktuálně působí jedenáct vyškolených mentorů po celé ČR, brzy ale přibydou další, tentokrát zaměření hlavně na kvadruplegiky, tedy ty, kteří mají po poranění míchy zasaženu i hybnost horních končetin. Poptávka po jejich službách stále převyšuje nabídku. Z podstaty věci jde o skupinu lidí, která obvykle řeší více problémů než paraplegici, kteří mají ruce v pořádku. Genderově je zastoupení přibližně vyrovnané. Ačkoliv obvykle ženám pomáhají ženy a mužům muži, není to nepřekročitelné pravidlo. Existují i „smíšené dvojice“.

Čas hraje roli

Výběr a příprava mentorů je zodpovědný proces. Kandidáti musí projít odborným výcvikem, ne každý uchazeč uspěje. Podmínkou je mimo jiné psychická zdatnost, prokazatelná adaptace a minimálně tři roky života na vozíku.

Vším výše zmíněným prošla i Jitka (40), která se přihlásila na inzerát. Peerkou je od září 2020. „Dostali jsme od specialistů přehled o zdravotní a sociální problematice. Také nás čekal psychologický výcvik a praktický trénink. Ale řekla bych, že šlo hlavně o to, aby vyzkoušeli nás samotné, jak jsme na tom. Z jedenácti nás vybrali pět. Neustále se dál učíme a získáváme informace, zároveň si coby peeři předáváme zkušenosti navzájem, máme také supervize,“ popisuje Jitka, která je od svých jednadvaceti let paraplegičkou po pádu ze stráně.

Kamila (48) byla její první klientkou, kterou dostala plnohodnotně na starost. „Před necelými třemi lety jsem si při autonehodě částečně poškodila míchu v oblasti krční páteře, takže na rozdíl od Jitky mám zasažené i ruce,“ říká Kamila, která žije se svými dvěma dospívajícími dětmi, je inženýrkou ekonomie a donedávna pracovala v oblasti lidských zdrojů. 

Je zřejmé, že vedla aktivní život, a hodlá v tom pokračovat i po úrazu. „O peer mentoringu jsem zaslechla už během rehabilitačního pobytu v Kladrubech, odkud jsem se mimochodem dostala domů až pět měsíců po nehodě, protože byl zrovna covid a my nemohli mít ani návštěvy… Nabídku zapojit se do programu jsem ale dostala až během adaptačního pobytu v Parapleti o několik měsíců později. Tam jsme se s Jitkou vloni v únoru také poprvé setkaly,“ vzpomíná Kamila a Jitka dodává: „Kvůli proticovidovým opatřením jsme tady v zimě kroužily venku a povídaly si.“

CZEPA se snaží, aby se nabídka spolupráce dostala k lidem v podobné situaci právě už během rehabilitačních pobytů, ať už v Kladrubech, Luži-Košumberku, Hrabyni nebo jinde. „Tam, případně po návratu domů, poznává člověk, co už s handicapem nikdy nezvládne. Pomoc od peera je v takové chvíli velmi potřebná,“ konstatuje Kamila.

Partner, který ukáže cestu

Ona sama si prý chtěla hlavně povídat s někým, kdo má podobnou zkušenost a dokáže poradit: „Nešlo mi o věci, jako je žádost o nějaký příspěvek, to mi řekli už během mých pobytů, ale chtěla jsem kontakt s někým inspirativním, kdo mi nastíní, jak fungovat aktivně a sociálně se začlenit. Někoho, kdo nevzdychá a ukáže cestu. Zajímaly mě možnosti koníčků, sebeobslužnosti, výletů a podobně. Ovšem hodí se i ryze praktické věci, jako třeba kontakty na vhodné lékaře, aby si člověk ušetřil hledání urologa, který je zvyklý pracovat s vozíčkářem a působí poblíž. Já uspěla až na čtvrtý pokus. Důležitý je pocit, že na to nejsem sama. Moje děti mi sice báječně pomáhají, ale to je něco jiného.“

Výběr a příprava mentorů je zodpovědný proces. Kandidáti musí projít odborným výcvikem, ne každý uchazeč uspěje. Podmínkou je mimo jiné psychická zdatnost, prokazatelná adaptace a minimálně tři roky života na vozíku.

Jitka si spolupráci s Kamilou velmi pochvaluje: „Kamča byla moje první intenzivní zkušenost s mentoringem a musím říct, že nasadila laťku hodně vysoko. Je velmi schopná a s každým to tak snadné není. Zpočátku jsme se vídaly tak jednou za tři až čtyři týdny, hodně jsme si telefonovaly. Je pravda, že na některé věci jsem si musela přizvat kolegyně kvadruplegičky, protože k tomu mají více co říct.“ Kamila hned pochvalně doplňuje: „Nejlepší bylo, když Jitka domluvila oblékací seminář po Skypu, kde mi dvě kolegyně ukázaly, co a jak oblékat jednou rukou i kde to sehnat. Koupit běžnou věc je určitě levnější než speciální. Jedna mi líčila, jak se šest let učila udělat culík, druhá mi zase ukázala svoje lodičky se zipem.“

Od psychologa po technika

Dnes už Kamila spoustu věcí umí a zná. Hlasovými povely ovládá počítač, televizi i žaluzie, na žárovky má dálkový ovladač. „To mi náhodou poradila prodavačka, netušila jsem, že to existuje. Vývoj technologií je úžasný, osobně se těším na autonomní auta, až nebudu závislá na odvozu někým druhým. Člověk pořád objevuje něco nového. Myslím, že to je velký prostor pro peery. Ti vlastně navazují na všechny odbornosti, se kterými se během rekonvalescence setkáte. Snad kromě fyzioterapie. Jinak jsou tak trochu ergoterapeuti, sociální pracovníci, psychologové i technici. Ale musím se pochlubit, že dnes už nakonec občas poradím i něco já Jitce, třeba nedávno tip na řemeslníka.“

Na Jitce je vidět, že má z Kamily radost a mají přátelský vztah. Stále jsou v kontaktu, byť už od Vánoc nejde o oficiální mentoring. Ten nyní Jitka poskytuje na jiných frontách. „Zabere mi to tak dvacet hodin měsíčně, což je při druhém zaměstnání tak akorát. Placeni jsme od hodiny. Naštěstí nikoliv od klientů, mnozí z nich by si to finančně nemohli dovolit,“ konstatuje Jitka.

Přiznává, že někdy to peeři nemají s klienty úplně snadné. „Některé věci jsou otázkou vývoje a chtějí čas. Něco je člověk připravený vyzkoušet až později. Základním pravidlem je nebagatelizovat něčí problémy, ale je pravda, že někteří lidé dovedou být neskutečně negativní… A v krajním případě lze klienta i odmítnout, nejde o nárokovou službu. Reakce lidí jsou různé a vše je potřeba řešit individuálně, nic neplatí univerzálně,“ říká Jitka.

Kamila připojuje vzpomínku, jak se i ona občas rozčilovala po telefonátu, kdy ji mentorka postrkovala k něčemu, o čem si myslela, že to nezvládne: „Děti se mi pak smály a říkaly, to volala Jitka, viď? Je faktem, že mentoři musí být odolní, protože na ně každý valí své starosti.“

Svoje vyprávění o zkušenostech Kamila uzavírá konstatováním: „Jsem ráda za poznání, že když chci, tak to jde, ačkoliv třeba hůř a obtížněji. Jitce za to patří dík!“

Peer mentoring 
Více informací o programu najdete na peermentor.cz