Koronavirus změnil naše životy. Jsme více doma se svými nejbližšími, méně se navzájem stýkáme a k tomu, abychom měli s druhými lidmi alespoň nějaký kontakt, využíváme moderní technologie. Už více než rok s nimi pracují i senioři. Naučili se to velmi rychle.
Text: Anna Kudrnáčková
Foto: Jan Šilpoch
„Starý život skončil, současná online éra změnila naše životy,“ říká paní Marta (67 let). Je klientkou Přístavu 7, vzdělávacího a kulturního centra pro aktivní seniory, sídlícího v pražských Holešovicích, a aktuálně navštěvuje online vzdělávací kurzy zastřešované neziskovou organizací Elpida.
Dříve sem vitální dáma pravidelně dojížděla, dnes se s přáteli, které si tu našla, setkává prostřednictvím notebooku. Aktivně se účastní nejen kurzů, které jsou zaměřené na práci s počítačem nebo mobilem, ale i na zdravé vaření, žonglování, angličtinu a němčinu. Kdyby měla všechny lekce absolvovat osobně, nestíhala by to. Online to ale jde. Dobu koronavirové pandemie nazývá novou érou a jakousi online revolucí. V kurzech počítačových dovedností se naučila používat počítač nejen jako psací stroj a dnes už nedá dopustit na chytrý telefon a jeho aplikace. Svým vrstevníků Marta radí: „Vyměňte tlačítkové mobily za chytré, je to užitečná zábava.“
Léto pomohlo překonat nejistoty
Martin příběh zdaleka není ojedinělý. Na online provoz najely také desetitisíce dalších seniorů po celé České republice. Vedení Přístavu 7, který finančně podporuje Nadační fond Agora, zareagovalo na jaře loňského roku na nastalou situaci v průběhu několika dnů. „Pro seniory to byl trochu šok a nejistota, zahrnovali nás mnoha dotazy,“ vzpomíná vedoucí Přístavu 7 Marie Lebedová. Jisté rozpaky ale panovaly i na druhé straně. Také lektoři jednotlivých kurzů se museli rychle přizpůsobit a naučit se učit na dálku. „Během první jarní vlny to ale všichni zvládli a v létě, když to situace dovolila, jsme se mohli vídat i osobně. Když pak přišel další lockdown, nebyl problém přejít znovu na online výuku, a to i proto, že jsme letní mezivlnu využili pro to, aby se naši klienti s technologiemi sžili,“ vzpomíná.
Školili je například v tom, jak se k počítači připojit, jak připojit kameru nebo kdy vypnout mikrofon, aby nerušili ostatní ve virtuální učebně. „Během léta jsme jejich nejistoty postupně odstranili a je to znát. Čím déle celá situace trvá, tím více jsou izolovaní, ale zároveň připravenější jít přes své strachy,“ hodnotí aktuální stav Marie Lebedová, která dnes čím dál častěji od klientů Přístavu 7 slyší: „Chci si koupit notebook nebo tablet. Poradíte mi? “
Důvěra je důležitá
Kdo ale nemá k dispozici vlastní techniku, tomu ji rádi zapůjčí. „To, že jsou teď naše služby jen online, berou klienti jako fakt. A přestože to prezenční výuku nenahradí, má i setkávání se v online prostoru socializační rozměr. Kurzů v době pandemie neubylo a samozřejmostí jsou také přednášky. „Teď jsme měli velkou přednášku o Vincentu van Goghovi, kam se přihlásilo 48 seniorů. Upřímně, byla úžasná podívaná vidět skoro padesát lidí současně online,“ těší Marii Lebedovou, jejíž tým se snaží být za všech okolností klientům oporou.
Online éra pro každého seniora není. Některým však začal nový typ komunikace vyhovovat natolik, že u něj chtějí zůstat i do budoucna.
Abychom ale byli korektní, musíme přiznat, že „online éra“ pro každého seniora není a stále je tu velká část lidí ve vyšším věku, kteří k moderním technologiím vztah nemají nebo si jej nechtějí vytvořit, protože se už nechtějí učit nové věci. Jiným ale začal nový typ komunikace vyhovovat natolik, že u něj chtějí zůstat i do budoucna. Proto teď v Přístavu 7 vyhodnocují, jestli v případě některých kurzů nepokračovat online i poté, co pandemie odezní. „Mnozí senioři jsou proočkovaní, a tak se těší, až se uvidí. Jiní se ale v online prostředí cítí dobře. Je tedy možné, že vybrané kurzy poběží současně online i prezenčně,“ uzavírá Marie Lebedová z Přístavu 7.
V Liberci také na síti
Týden co týden se bez ohledu na pandemii setkávají také senioři v libereckém výtvarném sdružení S-art klub, který je zapojený do projektu SenSen Nadace Charty 77. Skupina amatérských umělců, kteří pravidelně vystavují například v liberecké nebo jablonecké nemocnici, ale i v dalších prostorách, přetavila své aktivity do online prostředí v průběhu jediného měsíce. Zásluhu na tom má sedmdesátník Petr Jeništa, který se v moderních technologiích bez problémů orientoval už před pandemií.
Dalším členům klubu, který vede po odborné stránce akademický malíř Jaroslav Švihla, byl k ruce a těm, kteří s technikou neměli takové zkušenosti, na počátku pomáhal. Setkávání seniorů s hlubokým zájmem o výtvarné umění tak mohlo, byť prostřednictvím videokonferencí po Skypu, pokračovat. Přes prvotní překážky to nakonec bez problémů všichni členové sdružení, včetně tří osmdesátníků, zvládli.
Provizorní řešení?
S přechodem na online komunikaci také vydatně pomohli vedoucí S-art klubu Jana Kürthyová a PhDr. Hana Kašpárková, které používají notebook také už více než 20 let. „Online komunikace je teď pro nás nezbytná, ale online prezentace našich výtvorů a jejich hodnocení není na dálku objektivní a je nesnadné. Je velký rozdíl vidět dílo fyzicky – barvy, formát, tahy štětcem, pastelem – a zprostředkovaně přes fotografii v počítači. Díky příkladné snaze všech členů S-art klubu, kteří chtějí být i v této nelehké době v kontaktu, ale doma stále tvoříme a pravidelně se online setkáváme. A to mi dělá radost,“ říká Jana Kürthyová.
Petr Jeništa, který je ambasadorem klubu v SenSenu, zároveň pečuje v S-art klubu o to, aby měli všichni členové sdružení k dispozici potřebnou techniku. „Tři tablety jsme získali v době pandemie díky zapojení do projektu SenSen a Nadace Vodafone, další počítače teď sháním výhodně od firem, které je vyřazují,“ podotýká. U online aktivit totiž chtějí členové sdružení zůstat částečně i po skončení pandemie. „Uvažujeme o tom, že si založíme stránku na Facebooku, a přemýšlíme i o webových stránkách, kde bychom prezentovali naše díla,“ přemítá. Jedním dechem však dodává, že všem členům výtvarného seskupení už živý kontakt chybí.