Žít jako běžní zdraví lidé je přáním těch, kteří si uvědomují svůj zdravotní nebo duševní hendikep, i jejich ustaraných rodin. Pomoci jim tento sen naplnit je už takřka šedesát let posláním zaměstnanců českobudějovického denního a týdenního stacionáře Domova Libníč a Centra sociálních služeb Empatie pro osoby s fyzickým, mentálním nebo kombinovaným postižením. Půldruhého roku jej vede ředitelka Lenka Hebíková Kubátová, která dobře ví, že úspěch tkví ve spolupráci všech členů týmu. 

Text: Radek Gális
Foto: Milan Jaroš

Letos na jaře v areálu kousek od vlakové severní zastávky otevřeli za přítomnosti vedení kraje moderní prostory, odpovídající aktuálním trendům v sociální péči a poskytující zázemí nezbytné pro důstojný život klientů i práci personálu, stejně jako dostatek místa pro každodenní aktivity i pro chvíle odpočinku. 

Cítit se jako doma

Tak zní věta z informačního letáku. A co se za ní skrývá? „Snažili jsme se, aby se tady klientům líbilo a aby se nový prostor co nejvíce přiblížil jejich běžnému domácímu prostředí,“ vysvětluje ředitelka Centra Empatie Lenka Hebíková Kubátová. „V celém areálu domova se potkáte s novým logem Empatie – postavičkami chlapce a dívky, které navrhoval jeden z našich klientů. Postavičky reflektují účel, kterému daný prostor slouží, což je hravé a vzdělávací,“ upozornila s úsměvem ředitelka Hebíková Kubátová s tím, že na výmalbě se podílel i českobudějovický street artový umělec Jakub Štark, který např. centrální halu vyzdobil sportujícími postavičkami. Na stěně centrální haly nechybí ani tradiční výzdoba v podobě diplomu za sportovní úspěchy v rámci prvoligového turnaje v boccie, kterou klienti rádi a úspěšně hrají. 

Všechny prostory pro klienty v objektu jsou přízemní, jedno nadzemní podlaží je určeno pouze zaměstnancům. Rozsáhlá budova při pohledu ze zahrady působí na klienty příjemně jako menší domky. Ze společenské haly jsou přístupné tři domácnosti týdenního stacionáře. Každá domácnost je navržena pro osm lidí a zahrnuje velký obytný prostor, šest pokojů jednolůžkových a jeden dvoulůžkový. Z pokojů je velkými okny umožněn výhled do zahrady. Obytný prostor je rozdělen na část kuchyňskou, jídelní a společenskou, všechny jsou prosvětleny prosklenou stěnou s výhledem do zahrady. „Vše je navrženo tak, aby zde měli klienti veškerý komfort a zároveň možnost svou domácnost obsluhovat sami. Samozřejmostí nového stacionáře jsou společenské i aktivizační místnosti, které jsou pohledově i přístupově otevřeny do parkové části zahrady se vzrostlými stromy.“

Paví hody?

U malého amfiteátru pracuje několik klientů spolu se zaměstnanci. Shrabují trávu, bojí se užovky a pozorují pávy, kteří se procházejí po zahradě. „Patří sousedovi a jsou s nimi jen problémy, ale nevíme, co s nimi,“ směje se ředitelka, jako by si vzpomněla na název nejnovější knížky českobudějovického spisovatele Jana Štiftera Paví hody.

Prozrazuje, že v týdenním stacionáři je celkem 20 klientů, nejmladšímu je 21 a nejstaršímu 55 let. Jejich pokoje jsou vzorně uklizené, někteří odtud chodí do práce. Sedm klientů začalo využívat službu již před rokem 1990, nejstarší je zde od roku 1983. Řada našich klientů využívá službu týdenního stacionáře již od dětství, osm z nich zde začalo bydlet, když jim bylo 10 let, nejmladšímu šest. Denní stacionář, který zahájil svou činnost už v roce 1964, nyní navštěvuje 34 klientů, nejmladšímu je 14 let a nejstaršímu 60. „Nejdéle sem chodí klientka, která začala využívat naší služby v roce 1978,“ prozrazuje ředitelka. Pro ilustraci – ten rok např. vyletěl do vesmíru náš první kosmonaut, českoslovenští hokejisté byli o skóre druzí na domácím MS a komunistický režim rozhodl o zbourání kostela sv. Prokopa v Prášilech na Šumavě.

Kolem budovy uklízí jedna pečlivá klientka, která by ráda sehnala práci v úklidové firmě. Zatím se jí nedaří uspět, ale kdo ví, třeba příště. Patří k těm, kteří se nespokojí s nečinností, a chce být užitečná a prospěšná. V roce 2009 zahájily svou činnost i sociálně terapeutické dílny v areálu Domova Libníč, od letošního února poskytují svoje služby v Empatii, čímž se výrazně zvýšila jejich dostupnost pro klienty, kteří mohou dojíždět MHD. 

„Nově navazujeme spolupráci s praktickými školami v Českých Budějovicích nebo Trhovými Sviny a Úřadem práce s cílem usnadnit přechod klientů se zdravotním postižením na otevřený nebo chráněný trh práce.“ Ředitelka ví, že ne každý práci sežene nebo v ní vydrží, důležité je ale stále se pokoušet o uplatnění, protože každý chce být užitečný a mít pocit z dobře vykonané práce. Ve zdejších dílnách pracuje v současnosti 31 klientů – pletou ošatky nebo vyrábějí keramiku. Nejmladší klientce je 23 let a nejstarší 65 let. 

Charitní začátky

Jak se člověk stane zodpovědným za desítky klientů a zaměstnanců? Není to hned, o čemž svědčí osobní recept současné ředitelky. „K sociální práci jsem se dostala úplnou náhodou, když jsem jako porodní asistentka začala studovat vysokou školu. Mohla jsem si vybrat buď tříletý obor ošetřovatelství, nebo pětiletý obor rehabilitace. Kamarádka mi tenkrát řekla: Když už tam jdeš, tak si rovnou zaškrtni pět let. Nevěděla jsem, kam mě univerzita nasměruje. Po mateřské jsem nastoupila do Charity České Budějovice, i když jsem si myslela, že neprojdu výběrovým řízením. Jenže tehdejší ředitelka Michaela Čermáková mi řekla: Super, vás beru!

Charita pro ni znamenala pět let krásné práce, lidé kolem prý měli pochopení pro nováčky. „Byla jsem studentkou vysoké školy, starala se o dvě děti, všechno jsem si musela nadělávat. Charita ale dávala prostor a ředitelka měla velkou trpělivost, abychom se všechno naučili. Byla úžasná, protože dbala na naše vzdělávání. Měli jsme možnost přihlásit se na skvělé kurzy do Prahy pod vedením psychologů, vzpomínám si na vynikající doktorku Bohumilu Bašteckou, u které jsem získala základy kvalitní krizové intervence. Delší dobu jsem pak zůstala pracovat v Poradně pro ženy Eva,“ vypráví ředitelka.

Měla však pocit, že se jedná pořád o totéž a že práce s klientkami je na dlouhou trať. „Jsem asi trošku rychlejší povahy a tahle práce mě přestala postupně naplňovat, proto jsem se přihlásila na výběrové řízení na sociální pracovnici do Centra sociálních služeb Staroměstská. Zde byli senioři, úplně jiná cílová klientela. Jednalo se o náročné období, protože začal platit zákon o sociálních službách a zaváděly se standardy. Setkali jsme se tehdy s nepochopením zdravotních sester a zdravotního úseku. Všechno bylo nové a těžké, ale na druhou stranu jsem se naučila, že si všechno musím udělat sama. Říkala jsem si, že nesmím selhat a musím myslet pozitivně. Pořád jsem měla strach z inspekce, což mě motivovalo, že jsem se snažila dodržovat a mít všechny pracovní postupy v pořádku. Tehdy jsem také začala externě spolupracovat s Životem 90, kde jsem působila téměř 10 let. Myslím si, že jsme ve městě dobře rozjeli službu tísňové péče pro seniory. Touhle krásnou spoluprací s lidmi jsem si kompenzovala úlohu vedoucí, která má na starosti jen papíry a vedení metodiky. Tehdy jsem se dostávala ke klientům domů a viděla, jak žijí a jaké mají starosti. Dbali jsme, aby senior nejdřív prošel domácí péčí, terénní péčí a až teprve pak nastoupil do domova.“ 

Snažili jsme se, aby se tady klientům líbilo a aby se nový prostor co nejvíce přiblížil jejich
běžnému domácímu prostředí.

Ale i zde pohár přetekl a Lenka Hebíková Kubátová šla pracovat na českobudějovický magistrát, odbor sociálních věcí. „Působila jsem na úseku samosprávných činností, takže mi senioři stejně zůstali, ale věnovala jsem se aktivitám, což znamená práci v komunitních centrech, klubech důchodců. Snažili jsme se provázat kluby se seniory a vytvořit pravidelné programy, aby na sebe navazovaly, místo aby se dublovaly. Stála jsem i u rozjezdu nového komunitního centra na Jizerské.“ 

Hledat cesty společně

Před Lenkou se objevila další výzva, když se dozvěděla, že je vypsáno výběrové řízení na ředitelku Domova Libníč. „Tahle organizace mě vždycky zajímala, aniž mě napadlo jít sem pracovat. Čas od času jsem se ale dívala na jejich internetové stránky a spousta zaměstnanců z Libníče přešla na Staroměstskou, takže jsme se i znali, a zařízení mě tedy provázelo. Jednalo se ovšem o jinou cílovou skupinu. Na výběrové řízení jsem se tehdy připravila tak, že jsem si zanalyzovala všechny služby a bylo mi jasné, co bych kde chtěla změnit. S tím jsem šla do výběrového řízení, které jsem vyhrála. Nastoupila jsem a zjistila, že je všechno úplně jinak, než jsem si myslela, byla zvyklá a předpokládala,“ usmívá se ředitelka. 

Klientela je tedy jiná – stejně jako metody práce a postupy. Empatie k druhým ovšem zůstala. Tehdy se rozhodla, že začnou služby vykonávat, jak fungují v ostatních zařízeních. „I když vím, že zdejší klienti jsou jiní, myslím si, že metody a způsoby práce můžou být stejné jako v jiných sociálních zařízeních. Jsem tady už rok a půl, trochu trvalo, než jsme si vyjasnili s týmem, jak budeme pracovat. Jsem pro týmovou práci, nejsem a nebudu žádný solitér, který rozhoduje sám, i když k tomu mám asi jako ředitelka výsadní právo. Nad každým problémem se sejdeme jako tým a hledáme cestu společně. I všechny vnitřní předpisy tvoříme týmovou prací.“

Zodpovědná osoba všechno připraví ve spolupráci s ředitelkou a k výsledku se pak vyjadřují zástupci všech ostatních úseků tak, aby nic neuniklo. „Víme, že na změnu a zavedení nových účelných postupů máme několik let – a cesta nebude jednoduchá. Musíme zcela změnit organizační strukturu, protože jednotlivé služby měly své vedoucí, zatímco sociální úsek stál stranou. Já se snažím, aby vedoucí i sociální pracovník byli aktivní v dané službě, nesli plnou zodpovědnost a měli svou zástupnost. Co mě trochu tíží, je nutnost vybudovat kvalitní tým odborníků. Současná agenda je tak rozsáhlá a objemná, že jeden nemůže uchopit všechno a potřebuje mít v týmu různé kvalitní odborníky. Musím jim dát prostor, aby měli dostatek volnosti, byli dobře zaplaceni a měli čas i prostředí pro výkon svojí odborné práce. Jsem už jenom ředitel, který síly všech někam směřuje,“ zdůrazňuje Lenka Hebíková Kubátová. 

Dvě fakulty ve městě

Klientů sociálních a zdravotnických služeb ve společnosti přibývá, přibylo ovšem i škol, kde se k této práci studenti vedou. V Českých Budějovicích působí řadu let Zdravotně sociální fakulta i Teologická fakulta Jihočeské univerzity, jejichž absolventi do sociálních služeb směřují nebo zde mohou najít uplatnění. Má tedy ředitelka do svého týmu z koho vybírat? 

„Působnost obou fakult v jednom městě nevnímám jako výhodu ani jako nevýhodu. Ale že je mezi absolventy převis žádostí uplatnit se v sociální práci s postiženými, říct nemůžu. Mám pocit, že studentů, kteří se téhle práci chtějí věnovat, je opravdu pomálu. Většinou jdou na tento obor možná proto, že se jinam nedostali, takže v průběhu studií zkoušejí odejít jinam nebo jdou po skončení školy úplně mimo vystudovaný obor. Ještěže působím jako externí vyučující na Zdravotně sociální fakultě. Jsem moc ráda, že vyučuji dálkové studenty, kteří jsou úplně jiní než ti z denního studia. Jsou už totiž z praxe, takže vědí, že vzdělání potřebují, a zajímají se o studium, což je úplně jiný přístup než u mladých.“

Ředitelka Lenka Hebíková Kubátová má dlouholeté pracovní zkušenosti z nestátního neziskového sektoru i ze zařízení patřících pod město nebo kraj. Jaké vidí rozdíly v obou typech organizací poskytujících podobné služby? „V neziskovém sektoru jsem vnímala větší volnost, protože jsem si svou práci mohla naplánovat, jak jsem chtěla. Měli jsme větší možnosti stáží i vzdělávání. Už několik let ale platí zákon o sociálních službách a rozdělovací povinnost je jasně daná. Neziskovky mají asi větší volnost v rozdávání benefitů, jenže jsou svázány mzdovými tarify. My dodržujeme platovou tabulku, takže u nás se zaměstnanci mají platově podstatně lépe, ale zase nejsme tolik flexibilní. Každou změnu musí schvalovat zřizovatel, což ředitele trošku svazuje, ale je to tak nastavené u všech příspěvkových organizací. Pravda je, že zaměstnanci, kteří přijdou z neziskového sektoru, jsou trochu volnější.“

Neskočit na lep 

Každá práce chce své a ne každý se k nějaké hodí. Jakou vlastnost by všeobecně měl mít sociální pracovník pracující s klienty? „Asi by neměl hned skočit klientovi na lep, což se musí sociální pracovník dlouho učit. Sociální pracovník nesmí být záchranář. Tuhle dovednost jsem se velmi dobře naučila na charitě, kdy jsme pomáhali rodinám s nízkorozpočtovými příjmy. Ženy k nám přišly v pátek odpoledne s tím, že umírají hlady nebo nemají kde bydlet a musí na ulici. Pravda to většinou není, protože tyhle klientky si vždycky umějí poradit, ale důležité je opravdu v klidu je vyslechnout a přitakat: Ano, pomohu vám, ale za určitých, jasně daných pravidel, a je třeba dodržovat určitou návaznost činností. Je důležité neskočit jim hned na lep, abych vzala peníze a šla koupit jídlo, pití nebo sunar a ještě jim dala peníze v hotovosti. Za tuhle zkušenost vděčím mnohaleté praxi v sociální práci a snažím se nenechat se ovlivnit ani dnes na pozici ředitelky. Samozřejmě, že občas také ujedu, ale myslím, že se snažím hodně všechno promýšlet. I proto jsem zastáncem týmové práce, která může předejít různým přehmatům a pozdějším výčitkám,“ dodává ředitelka Lenka Hebíková Kubátová, která svou osobní empatii spojila před půldruhým rokem s Empatií s velkým E. 

Kontakt:
Domov Libníč a Centrum sociálních služeb Empatie, Libníč 17, 373 71 Libníč
Telefon: 380 301 751, e-mail: info@domovlibnic.cz, www.domovlibnic.cz

Další pracoviště:
Pražská tř. 2888/88a, 370 04 České Budějovice
Tyršův sad 403/9, 370 10 České Budějovice