Do Kyrgyzstánu moc lidí z tuzemska cestu neplánuje, natož vozíčkářů, a dokonce na handbiku. Aleš Černohous z Děčína, po úrazu páteře paraplegik, je téměř s jistotou první. Přípravy na jeho vysněnou a bezesporu extrémní expedici vrcholí, a to i díky podpoře Konta Bariéry.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Aleš (49) je výraznou osobností mezi lidmi po úrazu páteře. Jak by mnozí z nich řekli, je to zasloužilý vozmen a dobrodruh. Koneckonců i proto patří mezi jeho četné aktivity peer mentoring pod hlavičkou České asociace paraplegiků CZEPA. Za více než dvacet let od doby, co mu v Anglii na záda při bouřce spadl strom, nabral hodně zkušeností včetně těch cestovatelských. Má ženu a tři dcery, živí se především jako fotograf, grafik a se spolkem Disway mapuje přístupnost turistických míst v Česku i zahraničí. Jak sám říká, vycítil, že přišel nejlepší čas pustit se do něčeho takového: „Padesátka se nezadržitelně blíží, musím využít příležitost, dokud mi slouží zdraví. Děti už jsou taky větší, v rozmezí deset až sedmnáct let, tak věřím, že manželka s nimi doma moji několikaměsíční absenci zvládne.“

Neznámá cesta

O velké cestě sní leckdo, ne každý se však odhodlá k realizaci, natož k takto náročnému výkonu. Proč zrovna do Kyrgyzstánu? Alešovi prý byla lehkou inspirací známá pouť do Santiaga de Compostela, ale lákalo ho větší dobrodružství. „Chtěl jsem něco méně profláknutého a východ mi přišel poutavější než západ. V Kyrgyzstánu je druhé největší horské jezero na světě Issyk-Kul, které bych chtěl vidět. Začal jsem trochu zjišťovat na internetu, jestli to vůbec půjde, a došel k závěru, že ano. Mým plánům také nahrává rozvoj techniky a elektromobility. Prvotní idea byla, že vyrazím s přídavným pohonem k vozíku, ale volba nakonec padla na handbike vybavený přídavným elektrickým motorem. Bez něj by to byla dřina a utrpení, prakticky vyloučené. I tak budu muset makat hodně sám, protože baterie mají svůj limit a o místa, kde se dají dobít, bude nouze,“ vysvětluje Aleš svoje plány.

O konzultaci požádal také kolegu Jirku Čelouda, kvadruplegika, který na handbiku projel Island, Izrael, Maroko a Írán. Ten Alešovi poradil, jak co nejlépe vozit s sebou bagáž a vozík. „Doporučil mi, abych za sebou netahal žádný přívěs, o čemž jsem původně také uvažoval. Cestovatelské zkušenosti mám, ale ne s dálkovými trasami na handbiku. Hodně jsem nacestoval autem a s přídavným pohonem,“ vysvětluje Aleš.

Ve dvou se jede lépe

Důležitou otázkou také bylo, jestli vyrazit sám, nebo s někým. Z pochopitelných důvodů padla volba na druhou variantu, takže začalo hledání vhodného parťáka. „Zapátral jsem ve svojí sociální bublině a našel Šárku Jelínkovou, ergoterapeutku z Centra Paraple. Má dobrou fyzickou kondici, zkušenosti s cestováním, byla dokonce ve Rwandě či na dalších exotických místech, věnuje se ultrazávodům a zároveň zná skvěle problematiku člověka na vozíku. Dokonce umí i s nářadím opravit, co se rozbije. Na mou nabídku naštěstí kývla, stejně tak její zaměstnavatel, který ji na potřebnou dobu uvolní,“ usmívá se Aleš.

Důležitou otázkou bylo, jestli vyrazit sám, nebo s někým. Z pochopitelných důvodů padla volba na druhou variantu, takže začalo hledání vhodného parťáka.

Připravit bylo potřeba i rodinu. „Dělal jsem to postupně a pozvolna jim informace dávkoval, ale je pravda, že se to prosáklo trochu předem, protože se pohybujeme v komunitě, kde se lidé hodně navzájem znají. Čekal jsem, že narazím na větší odpor, ale nějak to prošlo. Jen děti mi daly podmínku, že se po celou dobu nesmím stříhat a holit,“ směje se Aleš, který ale zároveň přiznává, že se mu bude stýskat.

Handbike do nepohody

Stěžejní byl výběr handbiku. Aleš se rozhodl pro univerzální model vhodný na silnici i do terénu. „Jde o takovou obdobu kola typu gravel pro chodící cyklisty. Našel jsem jednoho polského výrobce, jehož produkt mě oslovil nejvíc. Právě na jeho pořízení mi moc pomohla sbírka u Konta Bariéry. Cena se pohybuje kolem čtvrt milionu korun. Výtěžek mi pomůže i s dalším vybavením, moc všem děkuji,“ vzkazuje Aleš dárcům i samotnému Kontu Bariéry. Podporu v podobě funkčního prádla a nezbytných věcí k nocování poskytl i Hudysport, děčínská firma.

Zmíněné baterie k elektrickému pohonu budou mít slušnou kapacitu. „Povezu si celkem dvě a mojí podmínkou bylo, aby každá vydržela sto kilometrů. Ani tak je nesmím nadužívat. Doufal jsem ale, že mi je dodají dřív, abych měl dost času na testování doma. Bohužel to vyšlo až na chladné měsíce roku. Odjezd plánuji na přelom března a dubna 2025. Celá výprava by pak měla zabrat plus minus čtyři měsíce, nechceme moc hnát, v průměru plánujeme přibližně osmdesát kilometrů za den,“ vypočítává Aleš.

Tisíc mil, těch tisíc mil…

Celkem oba cestovatele čeká přes 7 500 km, tento údaj však zahrnuje i plavby. Jízda po zemi bude čítat 6 000 km, návrat bude letecky. „Rád cestuji i lodí, přeplavíme se přes Černé a Kaspické moře. Slavnostně odstartujeme od Centra Paraple a zamíříme k Vídni, pak přes Slovensko do Maďarska, dále podél Dunaje. V Bulharsku se nalodíme a vystoupíme v Gruzii. Další plavba bude z Ázerbájdžánu do Kazachstánu. No, a pak přes Uzbekistán a Tádžikistán do Kyrgyzstánu,“ jede Aleš prstem po mapě, která je s popisem cesty k vidění na jeho internetových stránkách www.aleso.cz. Vzhledem k oblastem, kde se budou převážně pohybovat, začali s opakováním ruských slovíček, aby se snáz domluvili. Cestou se k nim možná na čas připojí i někteří přátelé, kteří jim pomáhají s přípravami.

Aleše se Šárkou čekají hory, stepi, polostepi i pouště. Spát budou hlavně ve stanu nebo pod širákem. „Líbí se mi spaní bez střechy nad hlavou, ale jednu až dvě noci týdně budeme muset do hotelu nebo něčeho takového. Dobít baterky a regenerovat tělo. Mám respekt z dekubitů a odřenin, to je riziko, které reálně existuje. Taky nás čeká vedro, bude pražit slunce, před kterým se nebude kam schovat. Uvidíme, co všechno bude potřeba cestou řešit. Povezu si s sebou i mobilní WC,“ hovoří Aleš otevřeně i o obavách a praktických stránkách věci. Ty zahrnují i sérii očkování proti žloutence, encefalitidě, tyfu a vzteklině.

Motivovat další

Výprava bude nejen naplněním Alešova snu, ale také ponese poslání. „Chceme upozornit na problematiku života po úrazu míchy. Podpoříme Czepu i Paraple, jak jsme se domluvili při schůzce s jejich šéfy Alenou Jančíkovou a Davidem Lukešem. Vytvoříme sbírku na podporu peer mentoringu, aby bylo z čeho platit cestovní náklady,“ říká Aleš, který hodlá cestu podrobně dokumentovat.

„Duší jsem amatérský reportér, budeme všechno točit a fotit. Beru i GoPro kameru a dron. Budeme tvořit a posílat průběžné reporty. Snad potom vznikne i dokument pro televizi. Jeden můj kamarád má dokonce vizi, že jde jen o první etapu dlouhodobějšího projektu, chce založit spolek Chair Riders. Já to zatím vnímám jako sci-fi ideu, uvidíme, co přinese čas a život, já se teď soustředím na tuto výpravu, kterou bychom rádi motivovali k aktivitě další lidi na vozíku,“ uzavírá dobrodruh Aleš Černohous.