Sportovní klub vozíčkářů Praha si připomíná třicet let od svého vzniku, mimo jiné skrze putovní fotografickou výstavu. Jde o příběh rozvoje nejen jedné organizace, ale tuzemského sportu lidí s postižením obecně. Jeho součástí je i současná předsedkyně SKV Michaela Krunclová a její předchůdce Bohuslav Hůlka.

Text: Radek Musílek
Foto: Jitka Krejčová, foto tanec: Kryštof Peterka.

Když se v roce 1991 Sportovní klub vozíčkářů rodil, nemohla ani Míša (38), ani Bohouš (47) tušit, že s ním jednou budou mít něco společného. Bývalý předseda se po pádu ze skály dostal na vozík coby paraplegik až v roce 2001. Jeho nástupkyně v čele SKV prodělala osudovou autonehodu, po níž se stala kvadruplegičkou, o tři roky později. Osobně tak nezažili dřevní začátky, naopak ovšem výrazně přispěli k dynamickému rozvoji organizace v uplynulé třetí dekádě. Ta dnes nabízí v rámci sedmi oddílů širokou škálu sportů na vrcholové i rekreační úrovni pro více než 140 členů.

Začalo to ping-pongem

Porevoluční nadšení a otevření nových možností po roce 1989 vedlo vozíčkáře Jaromíra Tvrze a Blanku Ziklovou (oba dnes již bohužel nežijí) k založení organizace, která navazovala na aktivity provozované za minulého režimu pod hlavičkou TJ Meta Praha. Na počátku šlo o stolní tenis, který se na více než deset let stal vlastně jediným sportem v rámci SKV.

Ačkoliv má možná řada lidí SKV spojené s Centrem Paraple, to vzniklo až o několik let později. Vcelku záhy se ovšem vytvořila pevná vazba. „Napojení na Paraple hodně pomohlo. Zejména přílivem nových členů a vzájemným půjčováním nákladných pomůcek,“ říká Bohouš Hůlka a ukazuje na jeden ze stolů v kavárně Centra Paraple, kde jsme se sešli: „Právě tady kdysi na jedné schůzce jasně zaznělo, že bychom měli navýšit počet sportů, kterým se v té době věnovala řada nadšenců individuálně.“

Mezi lety 2002 až 2007 tak postupně přibyl florbal, orientační závod, lyžování a potápění, na čas i samostatná sekce čtyřkolek. O pět let později byl založen i outdoorový oddíl, který zahrnuje vícero aktivit v přírodě, jako je vodáctví, cyklistika nebo jachting. Zatím posledním přírůstkem je z roku 2014 oddíl tance, který se mezi nechodícími lidmi těší čím dál větší popularitě. K velké radosti současné předsedkyně Míši přibyly před dvěma lety i tance společenské s vlastním trenérem a účastí na mezinárodních soutěžích.

Odpoledne po práci i na paralympiádě

„V Parapleti se nadále scházíme a probíhají tu některé tréninky. Ale i když jde stále o oboustranně užitečnou symbiózu, propojení se postupně rozvolnilo. Zdaleka už nemáme členy jen odtud a pouze po úrazu míchy. Jsme docela velká organizace s dosahem po celé České republice. Zatímco Paraple je tu hlavně od toho, aby nastartovalo nováčky a ukázalo jim možnosti, my s těmi lidmi po sportovní stránce pracujeme dál kontinuálně,“ vysvětluje současnou situaci Míša, která si k vedení outdoorového oddílu a lyžování přibrala v roce 2018 řízení celého Sportovního klubu vozíčkářů Praha.

Právě s rozvojem klubu souvisela výměna ve vedení mezi Bohoušem a Míšou. „Eskávéčko jsem řídil od roku 2010. Podařilo se mi naplnit rozvojové cíle, které jsem si stanovil. Bavilo mě to rozjíždět. Ale zároveň to představovalo velkou časovou náročnost. Viděl jsem, že v obdobných organizacích začínají předsedové dělat svoji práci jako regulérní plný úvazek. Já ale nechtěl přijít o místo učitele a zároveň mi chyběl čas na vlastní sportování,“ vysvětluje Bohouš Hůlka, jenž je stejně jako Míša zároveň rodičem. Věnuje se orientačnímu závodu a stolnímu tenisu, kterým kdysi nahradil florbal.

Soutěžní sporty lidí s postižením se výrazně profesionalizují. V tomto ohledu České republice oproti světu bohužel viditelně ujel vlak.

Právě „orienťák“ a „pinec“ patří shodou okolností k historicky nejúspěšnějším disciplínám SKV na vrcholové úrovni. V roce 2003 se stolní tenista František Glazar stal vicemistrem Evropy a v letech 2000 i 2004 se účastnil paralympijských her, kde s českým týmem vybojoval bronz a zlato. Jana Kosťová pak v roce 2013 vyhrála v individuálním orientačním závodě na mistrovství světa ve Finsku. Sportovci obou těchto disciplín se zároveň zúčastňují i soutěží společně s lidmi bez postižení.

Všichni společně? 

Integrace sportů ke „zdravým“ patří k jednomu z fenoménů současného vývoje. U soutěžních sportů dochází k začleňování pod hlavičky běžných federací, pravidla pro závodníky s postižením se dostávají do soutěžních řádů jednotlivých sportů. U těch volnočasových ani regule existovat nemusí. „K velkému posunu došlo i v dostupnosti a úrovni vybavení,“ říká Míša a dodává: „Ještě před osmi lety mě ani nenapadlo, že bych měla v lodi používat speciální sedačku. Dneska už je to standard. Taky se hodně rozšířila nabídka, zejména v oblasti volnočasových aktivit. Prakticky už neexistuje sport, kterému by se nějaký vozíčkář nevěnoval. Včetně třeba paraglidingu nebo paddleboardingu.“

Bohouš navíc poukazuje na to, že soutěžní sporty lidí s postižením se výrazně profesionalizují. V tomto ohledu České republice oproti světu bohužel viditelně ujel vlak. Ve vývoji to vedle nesporných kvalitativních posunů představuje jedno z negativ společně s faktem, že je prý oproti minulosti stále obtížnější někoho po úrazu přitáhnout k vrcholovému sportu. „Prostě se chtějí spíš bavit než tvrdě makat,“ konstatuje nesmlouvavě všestranně aktivní vozíčkář.

Je to hlavně o přátelství, potkávání nových lidí, cestování, zážitcích, seberealizaci a v neposlední řadě i o kondici. Spoustu lidí po úrazu, ale i ostatních, sport pomohl vrátit do života. Získali ztracenou sebedůvěru. Krásným důkazem toho je, že většinu z našich aktivit vedou samotní lidé s postižením.

Témata sportu lidí s postižením se za třicet let viditelně posunula, něco však přece jen zůstává – přínos sportu samotného. „Je to hlavně o přátelství, potkávání nových lidí, cestování, zážitcích, seberealizaci a v neposlední řadě i o kondici. Spoustu lidí po úrazu, ale i ostatních, sport pomohl vrátit do života. Získali ztracenou sebedůvěru. Krásným důkazem toho je, že většinu z našich aktivit vedou samotní lidé s postižením,“ vyjmenovává klady Míša, která je ztělesněným důkazem, že ani s vážnějším handicapem nemusí člověk propadnout pasivitě.

„Mým nejdůležitějším úkolem je zajistit pro všechny zázemí. Sehnat peníze, pomůcky i asistenty. Bohouš to všechno krásně rozjel, což se ne ve všech podobných klubech podařilo, a já v tom chci pokračovat. Nejsem na to sama, jsme báječný tým, který na tom dělá společně a s radostí. Takže při ohlédnutí do minulosti nemusím mít strach ani o budoucnost,“ uzavírá Míša Krunclová.

K výročí 30 let SKV vznikla putovní fotografická výstavy, na kterou SKV všechny srdečně zve. Věří, že ke sportu přivede více lidí s tělesným handicapem a dobrovolníků jim ke sportu dopomáhajícím. Veškeré informace naleznete na stránkách: www.slavime30let.cz