Toužím ilustrovat dětskou knížku

Jít si za svým snem a přiložit ústa k dílu. Touto cestou jde Barbora Sedláčková z Českých Budějovic, která se od dětství věnuje malování a ráda by studovala Akademii výtvarných umění. A když jí letos Praha napoprvé nevyšla, zdokonalovat se chce zatím ve výtvarné výchově na pedagogické fakultě.

Text: Radek Gális
Foto: Milan Havlík, archiv autora

Kvůli svému onemocnění – neuropatii – Bára (20) nemůže ovládat končetiny, takže nemaluje jako druzí rukama, ale hlavou, protože štětec drží v ústech. Přitom do tří let byla zcela zdravá, pak se její stav zhoršil a nyní je odkázaná na invalidní vozík. Bez problémů se může spolehnout jenom na svoji hlavu, a tak maluje, kreslí a píše ústy. Svému netradičnímu stylu říká pusopis a během posledních deseti let už má za sebou ilustrování knih nebo několik zdařilých výstav. Je ráda, že se její obrazy líbí, každoročně z nich sestavuje nástěnný kalendář, vytvořila už i novoroční přání pro několik měst včetně Prahy a Třeboně.

Zatím její poslední výstava udělala radost lidem v Českých Budějovicích, kde s dalšími výtvarníky, malujícími bez pomoci rukou, vystavovala letos na jaře díla v Radniční síni na magistrátu, deset let po své první výstavě v písecké Sladovně. Nyní představila obrazy z posledních let vytvořené kombinací akvarelu s uměleckou tuší. 

Výtvarnice Bára Sedláčková maluje pusou

Bára přizvala i další malíře z Arpidy, kde kdysi její talent objevila Alena Jankovská, vedoucí výtvarného ateliéru Centra pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením Arpida v Českých Budějovicích. Sem Bára chodila do školy, než přestoupila na ZŠ Matice školské. Pod vedením Aleny Jankovské vyhrála několik výtvarných soutěží, např. Evropa ve škole a Lidická růže. 

Maturitní Kytice

V Radniční síni vystavovala Bára poprvé před devíti lety, na podzim 2014. Jaká tenkrát byla? „Myslím si, že určitě jsem byla menší a od té doby se i moje malování vyvinulo k lepšímu,“ směje se Bára, která letos maturovala na Waldorfském lyceu v Českých Budějovicích. „Čekaly mě zkoušky z biologie, českého jazyka, angličtiny a hlavně z výtvarné výchovy. Společně s dalšími studenty, co maturovali ze stejného předmětu, jsme měli uspořádat výstavy v knihovně,“ říká s tím, že jako ročníkovou práci zpracovala rozbor sbírky K. J. Erbena Kytice, k níž vytvořila vlastní ilustrace akvarelem a kombinovanou technikou.

Bára se letos hlásila na vysněnou Akademii výtvarných umění, kam ji ale nepřijali. „Budu zkoušet uspět příště a případně znovu i další roky,“ říká rozhodně. „Zatím bych šla ráda na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích studovat výtvarnou výchovu pro umělecké školy,“ prozrazuje náhradní plán, který také vede k prohloubení jejích malířských dovedností. 

Bářiny obrazy přitahují precizností, veselostí i hravostí.

Bářiny obrazy v Radniční síni přitahovaly precizností, veselostí i hravostí, aniž by návštěvník věděl, že nejsou malovány rukou, ale ústy. Kromě obrazů má Bára už i namalovanou stopu v knihách. „Ilustrovala jsem např. knihu českobudějovického novináře a spisovatele Antonína Pelíška Kuře s modrýma očima,“ prozrazuje a pokračuje, že na další podobnou práci se těší. „Baví mě dětské knížky, je ale pro mě náročné celou knihu přečíst. Ilustrovat další knihu pro děti je mým velkým přáním,“ svěřuje se a pokračuje, že malování je jednou z cest, kterou chce v životě jít. „Kdybych neměla k malování vlohy, asi bych šla cestou přírodních věd a biologie, které mě také baví,“ vysvětluje. Zároveň prozrazuje, že její zdravotní stav způsobil zánět v nervech, kvůli kterému se nemůže normálně hýbat. „Každé namočení štětce nebo pera provází namáhavý pohyb krkem, na který už jsem si ale zvykla,“ říká malířka, která nyní chystá výstavu na Velehradě. 

Laskavá mladá žena

Bára maluje většinou dvakrát týdně, docházejí za ní dvě učitelky, které malují s ní. „Snažím se pořád zkoušet různé nové techniky a pořád se rozvíjet v malbě i kresbě,“ říká. Báru učí lektorky Irena Friess Staneva a Jana Koloušková, které ji přivedly k novému výtvarnému stylu. Uplatňuje ho hlavně při malování květin a přírodních motivů. Výtvarnice a lektorka Irena Friess Staneva, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze – ateliéru malby prof. Jiřího Sopka, se s Bárou seznámila díky organizaci Zlatá rybka, která měla Barče splnit přání najít umělce, který ji povede v procesu její malby. „Byla to pro mě radost, když mi zaměstnanci Rybky zavolali a zeptali se mě, jestli jim chci pomoct splnit její velké přání,“ říká Irena Friess Staneva. „Postupně jsem Báru poznávala blíž a přicházela na to, jak energická, inteligentní, tvůrčí a laskavá mladá žena je. Že malování miluje a je pro ni stejně tak důležitou složkou jejího života jako pro mě. Snažím se studentce nabídnout cestu a způsob nahlížení na výtvarnou tvorbu. Mluvíme o tom, že v umění nejde jen o věrné napodobení reality, že nemusí být cílem to, aby vznikl tzv. pěkný obrázek, ale také aby byl na obraze projeven vlastní názor, jiný pohled na věc nebo zajímavá výtvarná zkratka.“

Přítelkyně s největším srdcem

Jaký by byl život bez rodiny i přátel? Jednu velkou přítelkyni Bára už léta má a ta jí pomáhá vrozenou empatií, vlídností i svými dlouholetými novinářskými zkušenostmi. „Alenka je paní s největším srdcem a mám ji velmi ráda. Jsem vděčná, že ji znám tolik roků, protože si myslím, že kdybych ji nepotkala, nezažila bych tolik krásných věcí,“ říká upřímně o Alence Binterové. 

Bára Sedláčková a Alena Binterová na vernisáži 5. dubna 2023

Bára má velké štěstí i na skvělé a podporující rodiče, bratra a dvě sestry. „Můžu se na ně kdykoli spolehnout, že mi pomohou ve všem, co můj život může udělat snazším a hezčím,“ prozrazuje na svých internetových stránkách pusopis.cz. „Po zdravotní stránce je to se mnou jako na houpačce – spoustu let jsem žila s vědomím, že mám neuropatii bez šance na vývoj k lepšímu. Ale poté, co jsem před Vánoci 2016 zkolabovala a málem zemřela, si mě převzali lékaři z Fakultní nemocnice Motol v Praze. Po důkladných vyšetřeních změnili moji diagnózu a začali mi léčit chronický zánět na mozkomíšním kmeni (CIDP), což byla mnohem optimističtější varianta. Díky tomu se od roku 2017 začal můj stav vylepšovat a pro mě i mou rodinu to znamenalo úlevu a obrovské povzbuzení. Cvičení a rehabilitace, které odmala patří ke každému dni, začaly přinášet výsledky. Dostavily se úspěchy, které mi otvíraly svět. Dokonce jsem začala hrát závodně florbal na elektrickém vozíku za tým FBC Štíři a dostala se do české reprezentace. Posilovala jsem a užívala si pokroků, které mi umožňovaly víc rozhýbat ruce a nohy, což mi dávalo i naději na větší soběstačnost. A těšila se, že se odstěhuji do Prahy, aby si moji rodiče konečně mohli víc odpočinout. Jenže loni se moje zdraví zase zhoršilo a musela jsem se vrátit k intenzivní léčbě. Věřím ale, že její pozitivní účinky se zase projeví, což by pro mě znamenalo svobodnější život,“ dodává optimisticky Bára Sedláčková.