Obor dětské psychiatrie nabývá na potřebnosti, reálná podpora je však v tuzemsku nedostatečná stejně jako kapacity, říká primářka jejího oddělení v pražské Fakultní Thomayerově nemocnici Tereza Podhorná.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Když jsem za vámi přicházel, na příjem právě čekal klučina tak ve věku prvňáčka. Smutně žmoulal svého plyšáka, slzy na krajíčku, na vlídné otázky sestřiček odpovídal zarytým mlčením. Nezastírám, že to mnou pohnulo.

To chápu, ale asi byste se divil, co dokáže předvést. Když se rozjede, dokázal by jednu plácnout možná i vám. Nevypadá na to, ale jde o malého předškolního agresora. Není tu poprvé. Děti jeho věku sem většinou docházejí jako do stacionáře, respektive do školky, ale v některých akutních případech tu musí i nějaký čas zůstat. Všeobecně platí, že maximální délka pobytu je třicet dní.

Takže bych tu většinově potkal spíš starší děti?

Ano, přes noc tu pobývají hlavně školní děti do patnácti let. Ty tráví dopoledne v naší nemocniční škole. Tenhle věkový limit se snažíme nepřekračovat. O něco starší úzkostné děvče ještě také přijmu, ale třeba na agresivního kluka s trestní odpovědností tu nejsme zařízeni. V takových případech úzce spolupracujeme s Bohnicemi nebo Motolem. Pokud se stane, že nám někoho takového akutně v noci přiveze záchranka, zajistíme, aby tu bezpečně přečkal do rána, ale pak se přesouvá.

S jakými diagnózami k vám děti přicházejí?

To je velmi široká škála. Od logopedických poruch, enkoprézy a enurézy (únik stolice a noční pomočování) přes ADHD, mentální retardace či autismus až po agresivitu, sebepoškozování, anorexii a deprese. Určitě je lepší, když máte skladbu osazenstva oddělení namixovanou, než aby drtivě převažovala jedna diagnóza. Platí to i o věku a pohlaví.

Logopedické poruchy zní poněkud překvapivě.

Poruchy řeči mohou mít mnohem hlubší a závažnější původ. Nebo mohou být zaměněny za něco jiného, proto se jimi zabýváme i my.

Co se s dětmi během pobytu děje? Jak vidím, odehrává se v optimisticky vyzdobeném prostředí, které se snaží co nejvíc potlačit nemocniční dojem.

V první řadě nám jde o to, abychom děti co nejlépe poznali. Můžeme je pozorovat, vyšetřit a diagnostikovat. Pak lze navrhnout nějaká řešení. Kromě lékařů z oboru psychiatrie s nimi pracují speciální pedagogové a psychologové. Je-li to nezbytné, můžeme nasadit i medikaci, pokud se jiné možnosti nedaří. U předškolních dětí k ní ale saháme minimálně.

Jak se na vaše oddělení děti dostávají?

Někdy na doporučení školy, psychologů i na žádost samotných rodičů nebo překladem z pediatrie. Také přicházejí akutní případy, kdy chce dítě například spáchat sebevraždu.

Psychiatrické potíže jsou obvykle běh na dlouhé trati. A jako u všeho platí, že čím dříve situaci řešíme, tím lépe. Někdy se to pak „opraví“ poměrně rychle.

Pozorujete nějaké trendy a vývoj v oblasti psychiatrických diagnóz a jejich četností u dětí?

Určitě jsou na viditelném vzestupu deprese a sebepoškozování. Zejména od období covidu. Dříve tu byli hlavně kluci s ADHD (hyperaktivita s poruchou pozornosti, pozn. redakce). Teď máme hodně dívek, které nechtějí žít, sebepoškozují se nebo intoxikují. Jde o důsledky sociální izolace. Paradoxně přitom ale často zároveň řešíme odmítání školní docházky. Mysleli jsme si, že to odezní, ale zatím se tak rozhodně neděje.

Proč zrovna sebepoškozování?

Fyzická bolest je lepší než ta psychická, to je častá věta u těchto pacientů. U každého příchozího vždy koukáme na ruce, jestli nenajdeme nějaké jizvy. Zajímavé je, že v létě případů ubývá, protože zranění se hůř zakrývají oblečením. Obávám se zároveň, že kromě psychologických příčin jde také někdy o jakýsi módní trend. Na sociálních sítích téma sebepoškozování dost frčí. Jde to přitom těžko odlišit. Stejně jako u problematiky genderu, ta je teď také velmi populární. Zejména u děvčat, která chtějí být chlapci. Ve škole se dožadují oslovování chlapeckým jménem, chtějí hormonální blokádu menstruace a růstu prsou. Obvykle přitom nemluví přímo o předělání pohlaví. Pochopit přesné příčiny je otázka za milion. Popravdě: nevím. Na ty děti se to teď ale valí ze všech stran.

Daří se vám pomáhat hned?

Psychiatrické potíže jsou obvykle běh na dlouhé trati. A jako u všeho platí, že čím dříve situaci řešíme, tím lépe. Někdy se to pak „opraví“ poměrně rychle. Například v případě záškoláctví, které může v extrémních případech vést až k dětskému domovu. Někdy stačí užší spolupráce s rodiči a změna školy. Hezky viditelné jsou rovněž pokroky u anorexie. Když se vše povede, je to pěkně ohraničená léčba s jasným dobrým koncem.

Nacházejí se dětští psychiatričtí pacienti rovnoměrně napříč populací, nebo existují, řekněme, rizikovější skupiny?

Nic nelze tvrdit absolutně, ale pocházejí většinou z problémových nebo sociálně slabých rodin, případně z pěstounské a ústavní péče či od rodičů, kteří mají sami psychické potíže. Setkáte se ovšem i s velmi dobře situovanou rodinou z takzvaně lepší společnosti, kde je na první pohled všechno v pořádku. Když ale potom vidíte, jak maminka zakrývá diagnózu své dcery i před otcem a o medikaci mluví jako o vitaminech, pochopíte, že v pořádku něco opravdu není…

Takže za vámi rodiče s dětmi někdy přicházejí hlavně proto, abyste opravili škody, které sami nadělali?

Bohužel tomu tak bývá. Je to hlavně těmi, kteří svoji roli nezvládají. Jejich děti se k nám často opakovaně vracejí. Stabilizace se musí opakovat. Takoví rodiče si myslí, že oni nic měnit nemusí. Opak je přitom pravdou! Náprava psychického stavu dítěte je vlastně velmi často podmíněna dlouhou prací doma v rodině. 

Jiní rodiče zase přicházejí proto, aby pro svoje dítě získali diagnózu, ze které pak očekávají plynoucí úlevy a výhody. Stává se tedy i to, že něčí názor nepotvrdíme. Diagnostické metody se přitom velmi zpřesnily a snížily i věkovou hranici pacientů, u nichž je lze úspěšně použít. Proto se u skutečných případů dá začít s léčbou brzy, což zvyšuje pravděpodobnost dobrých výsledků. 

Zatěžující je, když víte přesně, co by pomohlo, ale zároveň vidíte, že ta rodina toho prostě nebude schopna. Jindy se zase setkáte se zneužívanými dětmi. Ty příběhy jsou někdy opravdu hrozné. To patří na našem oboru k nejnáročnějším aspektům. Určitě je důležité mít dobré vlastní rodinné zázemí a umět si vyčistit hlavu. Domů si v ní můžete nosit maximálně provozní věci z chodu oddělení.

Zatěžující je, když víte přesně, co by pomohlo, ale zároveň vidíte, že ta rodina toho prostě nebude schopna.

Co je hlavním problémem české dětské psychiatrie?

Jedním slovem dostupnost. Každý den nám zvoní telefony s žádostmi. Frustrující je, že kvůli kapacitě musíme odmítat. V Praze je sto třicet lůžek, z toho třicet u nás v Krči, padesát v Bohnicích a padesát v Motole. Leží na nich pacienti z celé republiky, dokonce i z Moravy. Celý stát má totiž k dispozici maximálně pět set míst. I kdyby se nějakým zázrakem podařilo navýšení celkové kapacity o sto procent, do čtrnácti dnů bude zaplněna. Sice se mluví o potřebnosti dětské psychiatrie, ale reálně se nic nezlepšuje. Zatím jde pouze o slova.

A jak je to se samotnými dětskými psychiatry, těch je dost?

Letos v tomto oboru atestují v celé republice čtyři lidé. Stačí to jako odpověď? Je nás málo. Nestačilo by, ani kdybychom zvládali všichni pořád sloužit dvanáctihodinové směny. Musíme chránit i sami sebe. Na našem oddělení jsem já a čtyři kolegové. Jde o málo lukrativní a přitom psychicky náročný obor. Myslím, že za úvahu by stála změna už v samotném nastavení studia dětské psychiatrie. Budoucí adepti tohoto oboru musí absolvovat měsíce na interně, chirurgii a podobně, spoustu času pak stráví na dospělé psychiatrii.

Jak jste se vy osobně k tomuto oboru dostala?

Původně jsem se chtěla věnovat pediatrii, ale nebylo místo a psychiatrie mě bavila, tak se to tak nějak propojilo. V Krči jsem nastoupila před čtrnácti lety a po mateřské jsem se vrátila před sedmi lety. V roce 2020 na mě padl primariát, a „užila jsem si všechny covidové radosti“ s tím spojené. Byly tu i chvíle, kdy jsme coby lékaři učili děti místo učitelů. Ale ničeho nelituji. Vybrala jsem si obor, ve kterém je to sice někdy těžké, ale když pracujete s dětmi, je vždy mnohem větší naděje na úspěch než u dospělých.

MUDr. Tereza Podhorná (*1984)

Primářka dětské psychiatrie ve Fakultní Thomayerově nemocnici Praha Krč. Přímo v budově, kde dnes působí, se narodila. Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK, v oboru působí od roku 2008, v roli primářky od roku 2020. 

Má dvě dcery ve věku 10 a 12 let. Ráda cestuje a jezdí na chatu.