Až na misích s Lékaři bez hranic zjistila dětská zdravotní sestra Jitka Kosíková, že psaní je pro ni ventil. Své poznámky nedávno přetavila do knihy Břehy nejsou na dohled. Její zápisky z mise ve Středozemním moři a postřehy z každodenní péče o pacienty v paliativní péči rozhodně stojí za pozornost. Stejně jako její profesní život, aktuálně naplněný rozjezdem hospice v Poličce. 

Text: Anna Kudrnáčková 
Foto: z archivu Jitky Kosíkové

Nedávno vydanou knihou, kterou jste sepsala spolu s Markem Uhlířem, někdejším ředitelem mobilního hospice Cesta domů, se vracíte mimo jiné i k misi z roku 2016 na záchranné lodi Bourbon Argos. Vaše aktuální „mise“ ale není zahraniční. Od ledna letošního roku působíte v Poličce, kde jste spolu s lékařkou Magdalenou Vlachovou rozjely nový projekt paliativní péče. Jak se mu daří? 

Děkujeme, dobře! Na začátku jsme si říkali, že kdybychom měli za první rok 50 pacientů, bude to úspěch. Dnes už jich máme kolem 44. Mobilní hospic se povedlo rozjet i díky velké podpoře ředitele zdejší oblastní Charity Martina Dvořáka. Mobilní specializovanou paliativní péči už máme zaregistrovanou, máme také schválené úhrady od zdravotních pojišťoven na poskytování péče, funguje terénní ambulance paliativní medicíny. 

Jak velkou oblast máte na starosti? 

Staráme se o pacienty v celém okrese Svitavy s dojezdem 30 kilometrů od Poličky, což je i část okresu Chrudim. Většina pacientů jsou dospělí nad 18 let a v péči máme i děti.

Drtivá většina lidí stále umírá v nemocnicích. Jak ukazuje (nejen) váš projekt, je to možné i doma. Máte dojem, že rodin, které využívají tuto možnost, přibývá? 

Pokud lidé o této možnosti vědí, jsou za ni rádi. Potřebují ale velkou dávku podpory doma. Potřebují slyšet, že to zvládnou, potřebují ujištění. My jim pak na té cestě pomůžeme. Naučíme je péči o nemocného, navštěvujeme je, ať už lékař, sestra nebo náš kaplan či sociální pracovník. Je pravda, že většina lidí, se kterými se potkávám, má na počátku pochybnosti. Když ale zjistí, že je podpoříme, že v tom nejsou sami, že se mají na koho obrátit, nejistota se rozplyne a začnou věřit, že to zvládnou. A pak jsou na sebe právem pyšní. 

Paliativní péče se u nás začala postupně rozvíjet před dvaceti lety. Co má ještě před sebou? 

Rozhodně by se mělo pracovat na včasném referování do paliativní péče. Zvýšit informovanost, aby lidé o této službě věděli. Zdravotní systém u nás je nastavený tak, že všechno relativně dlouho trvá. Pacienti čekají na vyšetření, na diagnózu, ale domácí hospic dokáže reagovat velmi rychle. Jsme schopní přijmout pacienta do péče hned druhý den. Těžké na tom je ale to, že si rodina v tu chvíli uvědomí, že je to s jejich blízkým „špatné“ – to je těžké přijmout. 

Jezdíte k pacientům, jejichž život se blíží ke konci. Co všechno pro ně děláte? 

Snažíme se hlavně tišit symptomy, které terminální stadium doprovázejí, ať už jsou to symptomy fyzické, jako je dušnost, bolest, nevolnosti nebo delirium, případně psychické anebo existenciální symptomy, které závěr života mohou provázet. Někdy pomůže rozhovor, například s psychologem. Péči nabízíme každému, kdo o ni požádá, lidi s duševním anebo fyzickým hendikepem nevyjímaje. Spolu s rodinou se postaráme o každého, kdo si o tuto péči řekne. 

Začínala jste jako dětská zdravotní sestra v nemocnici. Kdy jste začala směřovat k paliativní péči? 

To téma mě vlastně pořád tak trochu provázelo. Na ARO se nám občas stalo, že nějaké dítě, třeba po těžkém úraze nebo kvůli onkologickému onemocnění, zemřelo. Člověka pak napadá, co by se dalo udělat pro to, aby tam v tu chvíli mohli jeho rodiče být s ním. A pak jsem si na misích sáhla na to, jaké to je, když nemáte moderní přístroje nebo šanci zajistit jinak dostupnou léčbu. Na misi v Afghánistánu jsme léčili asi tříletého chlapce, který měl tuberkulózu. Jediná dostupná léčba, která byla k dispozici, byla pro děti nad 15 kilogramů a my jsme věděli, že to je hmotnost, které nikdy nedosáhne. Kolega, zdravotní bratr Sam z Austrálie, mi tehdy poprvé ukázal, že mu můžeme pomoci alespoň tím, že budeme usilovat o to, aby se cítil co nejlépe. Protože to, že nemáte přístup k lékům, ještě neznamená, že nemůžete udělat něco, co je velmi lidské… Být tam s ním, tišit dušnost, bolesti, podpořit ho. Nenechat ho samotného. 

Což jsou základy paliativní péče… 

Ano, ale já jsem si to pro sebe tehdy paliativní péčí nenazývala. Pak si mě po jednom z dalších návratů z mise s Lékaři bez hranic našla Cesta domů. Když jsem tam asi po roce „námluv“ jako dětská zdravotní sestra nastoupila, měla jsem pocit, že o této oblasti zdravotní péče vůbec nic nevím…Až později jsem si uvědomila, že to je téma, které znám částečně i z misí. 

Začala jste chodit do rodin, které měly brzy přijít o milovaného člověka. Nebála jste se toho, jak to budete snášet? 

Jsou to těžké chvíle, vstupujete do příběhu celé rodiny. Mnohdy je tam nevyléčitelná nemoc, ale my se s pacienty a jejich blízkými bavíme spíše o tom, jak zajistit, aby dny, které společně tráví, byly pro všechny příjemné. Aby byl dobrý dnešek i zítřek, když nevíme, co bude pozítří. Ve všech příručkách o paliativní medicíně se doporučuje „žijte dneškem“ – a když se to v rodině povede nastavit, všechny starosti kolem se rozplynou. Jde o to soustředit se na to, aby jim spolu bylo dobře. Teď. Dnes. 

S Lékaři bez hranic jste byla mezi léty 2011 a 2019 na osmi misích. Nestýská se vám? Pojedete ještě někdy?

Teď bych na misi určitě nejela. Mám zodpovědnost za projekt, který jsme v Poličce rozjeli. A chci ho dotáhnout do konce, což může trvat ještě několik let. Teprve až bude bez problémů fungovat, bude přirozené, že se začnu rozhlížet někde jinde. Když mi volají z Lékařů bez hranic s nabídkou na další misi, říkám jim, ať to zkusí později. 

A co je ještě před vámi? Hospic v Poličce už přece funguje… 

Ano, ale musíme tu službu ještě upevnit v systému. Aby stála na zdravých základech. A to není jednoduché. Je to jako dítě, které potřebujete dovést k samostatnosti. Až se to povede, poohlídnu se jinde.