Když se v roce 2014, pár stovek metrů před cílem, těžce zranil během mistrovství světa paralympijský vítěz Jirka Ježek, dostal „stopku“ pro další vrcholové závodění. Jak dnes žijí manželé Soňa a Jirka Ježkovi?

Text: Michaela Zindelová
Foto: Milan Jaroš a archiv Jiřího Ježka

Kdybychom se vrátili zpátky k roku 2014, k tvému osudovému úrazu v Americe – přišel jsi tehdy mimo jiné o část plíce a dvě žebra, měl jsi roztříštěnou pažní kost a vyražené zuby. Jak by ses na to všechno, co se stalo, dneska ohlédl?

Jirka: Nevzpomínám na to ve zlém. Ukončilo mi to sice kariéru, ale konec by i tak někdy přijít musel. Jeden úraz byl na začátku, ten druhý mi profesi ukončil, ale v tom nejlepším okamžiku. Úrazy tak rozhodly vlastně za mě.

Půl roku po pádu jsi ale začal opět závodit…

Jirka: To už bylo takové pozvolné loučení. V roce 2017 jsme už se Soňou věděli, že ten rok bude můj poslední. Loučil jsem se se všemi místy a městy, kde jsem závodil, kde jsem měl své fanoušky: od lednové Austrálie až po listopadové závody v Japonsku. Moje „roadshow“ byla strašně fajn. Když se mě ale první den po tom všem Soňa ptala, jak se cítím, přiznal jsem, že se mi ulevilo, že se už nemusím o nic snažit nebo cestovat. Stačilo. Skončil jsem na vrcholu.

Říkáš, že teď, když jedeš na kole, můžeš kdykoliv zastavit a zajít na kafíčko. Jak se ti s touhle „jinou“ cyklistikou žije?

Jirka: Krásně, protože mi cyklistika pořád zůstala a drží mě. Možná mám na ni víc času než tenkrát. Nemusím už honit fyzičku, užívám si výlety s kamarády, jezdím rád i se Soňou. Konečně mám čas a strašně mě to baví.

Jak se změnily tvé dny?

Jirka: Nepřestal jsem se hýbat, nepřestal jsem jezdit na kole, nepřestal jsem zdravě žít, ponechal jsem si svůj stereotyp: ráno cvičím, pak běhám nebo jdu jezdit na kole. Snažím se práci rozvrhnout tak, abych měl stále na sport čas, je to moje priorita.

Co vám oběma cyklistika dala a vzala?

Soňa: Cyklistika mi dala Jiříka, dala mi sebevědomí, že můžu dělat věci, které jsem se bála do té doby dělat. Poznala jsem téměř celý svět. Dala mi velkou toleranci ke všemu, zatím neznámému, cizímu. Cyklistika mě obohatila ve všech směrech, byl to neskutečný kolotoč dní. 

Jirka: Mně dala cyklistika Soňu, což doufám nezní jako klišé – říkám to vždycky. Dala mi poznat úspěch: nikdy bych nezažil to, co díky cyklistice. Moje obrovská škola života – fantastický úspěch i těžké prohry a také strach o život. Naučila mě strašně moc, můžu z ní čerpat ve svých současných aktivitách, kterým se věnuju – všechno mi přijde ve srovnání s cyklistikou „snadné“. I když někdy jsou ty výzvy velké, tak vím, že je zvládnu. Bylo to stejné, ať jsem nastoupil do televize, rozhlasu nebo nedávno do StarDance. Cyklistika mi dala neskutečné portfolio zkušeností.

Soňa tvrdí, že je nejvěrnější fanoušek Jirky Ježka. Co se pro vás radikálně změnilo po ukončení profesní kariéry?

Soňa: Jsem fanynka napořád. Ale totéž mohu říct o Jirkovi, on mě podporuje zase v tom, co dělám já. 

Jirka: Nic se nezměnilo, protože Soňa byla moje manažerka v cyklistické kariéře a o mé aktivity se stará pořád. Řídí vše, co dělám. Mám u ní podporu ve všem, co jsem kdy zkoušel. Běží to vlastně stejně. Nic se nezměnilo, jen nezávodím…

Soňa: Mně závodění chybí, chybí mi ta atmosféra, vytvořená kamarádství, vzrušení ze závodů – paradoxně víc než Jirkovi. Jenže já fandila, nemusela jsem zažívat tu každodenní dřinu! Celou kariéru jsme prožili spolu. Jezdili jsme společně na soustředění, závody…

Čím jste si vlastně prošli po roce 2017?

Jirka: Já neměl vůbec nic připravené, co budu dělat. Čemu se budu věnovat. Nemusel jsem z finančních důvodů hned nastoupit do práce, tak jsme si dali pár týdnů čas. Na to, co bude dál. 

Soňa: Ono se toho zase tolik nezměnilo, protože firmy, se kterými jsme během kariéry spolupracovali, s námi chtěly pokračovat dál. Máme neskutečně zajímavé projekty třeba se Škodovkou, ale vytvořily se i nové spolupráce, logicky, a nové výzvy. Také teď máme čas se více podílet na charitativních projektech a akcích. 

Jirka: Už ne sice jako závodník, ale stal jsem se ambasadorem jejich značek, projektů a aktivit. V dalším čase jsem se věnoval inspirativním přednáškám buď pro školy, nebo pro firmy. 

Soňa: Do toho přišel covid, a my jsme se tak rozhodli vlastníma rukama dodělat domek za Prahou, to byla další výzva. Oba jsme trávili hodiny prací na zahradě. Velká změna, ale příjemná…

Jirka: Ano, odešli jsme kousek za Prahu, zvykali si na nový životní styl. Pak přišla nabídka dělat zprávy na CNN Prima News. Stejně, s jakým nadšením jsem dělal cyklistiku, jsem se ponořil do světa médií. Dělal jsem moderátora v televizi úplně od nuly. Stál jsem najednou na druhé straně barikády, než když odpovídám na otázky v interview. Bylo to těžké. Je to profese, která se učí dlouho. Přistupoval jsem k ní s respektem, pokorou a bavila mě. Vydrželo mi to rok a půl, ale neměl jsem už čas jezdit na kole, na své aktivity, které mám rád. Televizi jsem proto opustil a začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál – a přišla nabídka z Českého rozhlasu. Šel jsem do toho po hlavě, ale dělat rozhlasového komentátora bylo po odborné stránce snad ještě těžší a hodně časově náročné. Nakonec jsem si ponechal jen krátký úvazek. Teď pracuju pro pár značek, se kterými jsem spjatý, a do toho přijde třeba StarDance, a najednou je práce nad hlavu.

Nepřestal jsem se hýbat, nepřestal jsem jezdit na kole, nepřestal jsem zdravě žít, ponechal jsem si svůj stereotyp: ráno cvičím, pak běhám nebo jdu jezdit na kole. Snažím se práci rozvrhnout tak, abych měl stále na sport čas, je to moje priorita.

Jste spolu čtvrt století, Jirka oslavil letos v říjnu padesátku. Mění se něco?

Jirka: Kvůli StarDance jsme oslavy úplně přešli, a mně to nevadí. Zatím věk na sobě nepociťuju, ani tomu nevěřím.Necítím změny ani na fyzičce, když si jdu zaběhat, běhám jako před deseti lety. A to, že jsme spolu tak dlouho? No, máme se rádi.

Soňa: A jsme spolu rádi! (usmívá se) Vlastně jsme spolu skoro pořád, protože nás baví spolu být i pracovat. Ale snažím se Jirku jednou za rok alespoň na deset dní vytáhnout někam na dovolenou. Bez kola! Přesto i na dovolené běhá a já cvičím.

Jirka: Myslím, že to, co Soně dneska chybí, je cestování. Mně vůbec, já jsem „přecestovanej“, Soňa si zatím nesundala toulavý boty. Furt ji baví poznávat nové lokality. I v tom se respektujeme. 

Kdo vlastně byl u výzvy na StarDance?

Jirka: Tam se nedá přihlásit, účastníky vybírá produkce České televize.

Soňa: Zavolali mi jednou a já jsem neváhala, protože mám ten pořad moc ráda. Samozřejmě jsem řekla, že se musím nejdřív zeptat Jirky.

Jirka: Okamžitě jsem přikývl.

Jaká je taneční dřina oproti té, kterou máš v nohou?

Jirka: Kvalitativně – stejné jako se připravovat na olympiádu. Člověk tím žije 24 hodin denně. Začínal jsem zase úplně od nuly. Po prvním měsíci jsem měl pocit, že mi to do hlavy nejde. Pak se to zlomilo. Ale bylo to tak náročné, že jsem po čtyřhodinovém tréninku častokrát i usnul. A do toho jsem dopisoval nové kapitoly dalšího vydání knížky Frajer…

Soňa: Nikdy jsem ho neviděla tak unaveného.

Jirka: Jinak se to člověk nenaučí. Obdivuju herce, ti nejsou na podobnou fyzickou zátěž zvyklí, ti musí trpět ještě víc! Byla tam skvělá parta, všichni jsme byli tou dřinou spojení. Atmosféra StarDance nese velikou emoci, podobnou startu na olympiádě. Máš jen jednu šanci, druhá prostě není.

Soňa: Mně to tu atmosféru závodů opět připomnělo. Seděla jsem v hledišti, byla jsem nervózní, nejedla jsem, nepila. Měla jsem takzvaného starťáka… Byla jsem na Jirku neskutečně pyšná. Byl to nádherný zážitek.

Jirka: Když jsme pak ve StarDance vypadli, bylo to podobné, jako když ze dne na den skončíte v práci. Je to tak intenzivní – a najednou konec. Bylo mi smutno. Měl jsem to tak, i když jsem končil s prací v televizi nebo rozhlase. I když šlo o moje rozhodnutí. Já se vždycky napojím na tým, mám rád lidi, se kterými pracuju. Ale do rádia jsem se nakonec vrátil, mám v něm svůj pořad Kilometry Jiřího Ježka.

Co byste doporučili z toho, co děláte ve stravování a pohybu, ostatním?

Jirka: Je těžké někomu radit: všichni víme, co jsou zdravé potraviny a že bychom se měli hýbat. Asi jediné: Nepřejídat se! 

Soňa: Myslím si, že důležité je si vytvořit nějaký režim. Jak v pohybu, tak ve stravování. Nemusí to být nutně každodenní cvičení, jako to máme my s Jirkou, stačí i pravidelná procházka. A strava? Dobře funguje připravovat si jídlo dopředu a trochu nad jídelníčkem přemýšlet. 

Jirka: Podle mne je jedno, co člověk jí, ale jde o vyváženost jídla, záleží na příjmu kalorií. Pokud se člověk hýbe a má nějaký výdej, tak je úplně v pořádku si někdy dopřát hamburger s hranolkami. 

Jednou prohlásil tvůj trenér Viktor Zapletal, že by chtěl vychovat nového Jirku Ježka. Kde je ta vize a jaká je kondice paracyklistického týmu?

Jirka: Moc se nám to nepovedlo. Cyklistika je dneska – i díky mně – tak profesionální, že je těžké do toho naskočit, zapomenout na to, jestli se ti to někdy vyplatí, a dát do toho všechno. Nikoho jsme zatím nepotkali. Nikoho, kdo by mohl mít velké úspěchy.

Soňa: Když to sleduji optikou diváka, úspěchy se přelévají z jedné disciplíny na jinou. Teď je excelentní plavání stejně jako lukostřelba…

Jirka: Ano, disciplíny se střídají – silné a slabé sezony. Viktor se teď věnuje zdravým cyklistům, reprezentaci. Na horizontu není nikdo, kdo by měl na dlouhodobé nasazení. Mladí lidé teď žijí hodně rychle, ale mně trvalo šest let, než se dostavily výsledky. Přitom jsem jezdil paralelně s prací… Já jsem nic zpočátku nečekal. Všichni chtějí být jako Jirka Ježek! Ale chybí jim trpělivost a vytrvalost. Za úspěchem si musíte jít a zasloužit si ho.

Máme na dohled konec roku…

Soňa: Uděláme si hezké Vánoce. My nejsme dárkové typy, dáváme si malou drobnost… Je osvobozující nehonit se za „dary“. Pro nás je nejdůležitější, že se sejdeme s rodinou, dáme si dobrou večeři, připijeme si a popřejeme si zdraví. To je pro nás ze všech darů nejvíc…

Jiří Ježek (*1974) 

Paralympijský vítěz a mistr světa v cyklistice. Je nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie. V 11 letech přišel při autonehodě o nohu pod kolenem, to mu nezabránilo splnit si svůj dětský sen a stát se profesionálním sportovcem. Po ukončení cyklistické kariéry vystudoval sportovní diplomacii a působil jako sportovní moderátor na CNN Prima News. 

V současné době má svůj pořad Kilometry Jiřího Ježka na Radiožurnálu Sport. Je členem Komise sportovců Českého olympijského výboru, Českého klubu fair play a dalších institucí. Často se věnuje inspirativním přednáškám, je ambasadorem charitativních projektů a také propagátorem zdravého životnímu stylu. Svůj příběh popsal v autobiografické knize Frajer, která se letos dočkala již 3. vydání (Albatros Media).

Více na www.jirijezek.cz