Většina vyučujících na tuzemských speciálních středních školách pro mládež s postižením si nemůže nevšimnout trendu, který se projevuje již řadu let – mnozí studenti mají tendence ve škole setrvávat a vystřídají dva i více oborů. Potvrzuje to i průzkum provedený mezi žáky Jedličkova ústavu a škol v Praze. Důvody jsou různé a problém není černobílý. Zavítali jsme do brněnského Centra Kociánka a tamních škol, abychom zjistili i jejich zkušenosti.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Začít můžeme čísly ze zmíněného průzkumu. V roce 2023 se do anonymního dotazníkového šetření zapojily dvě třetiny žáků středních škol a učebních oborů v Jedličkově ústavu a školách. Čtyřicet pět procent z nich uvedlo, že v „Jedli“ navštěvuje minimálně druhou střední školu. Více než dvě dokonce dvacet procent z nich. Není bez zajímavosti, že se jedná převážně o mladé lidi s bydlištěm mimo hlavní město Prahu, tedy ty, kteří mají doma pravděpodobně hůř dostupné sociální služby a práci, než je tomu ve velkém městě. Přes padesát procent vícečetných středoškoláků sedí v lavicích na nematuritní obchodní škole, na keramické výrobě a ve škole praktické. 

Všímá si podobného trendu i ředitel Centra Kociánka v Brně, Tomáš Komárek, kde sice provozují službu denního a týdenního stacionáře pro přibližně tři sta lidí a vzdělávání není integrální součástí instituce, ovšem na školy jsou prostřednictvím svých klientů úzce napojeni? „Když jsem na pozici ředitele nastupoval v roce 2013, už tehdy jsem téma věčných studentů vnímal. Zdálo se mi, že dokolečka chodit z jedné školy na druhou je k ničemu. Tehdejší ředitel pražské Jedle Jan Pičman je psycholog a při jednom rozhovoru mi říkal, že žáci se specifickými potřebami vyžadují více času. Přijal jsem to a dál to v sobě moc neřešil. Popravdě řečeno, nás to v Centru Kociánka až tolik nepálí, je to primárně problém školy. Jsme sice úzce spolupracující, ale přece jen oddělení. Máme dokonce i jiného zřizovatele. Ovšem zároveň v zásadě vždy lidé s postižením potřebují nějakou rehabilitaci a sociální služby nezávisle na škole, což je naše doména,“ říká Tomáš Komárek.

Vyšší věk – menší flexibilita

Zároveň dodává, že je rozdíl, co se řeší v jakém věku: „Ve čtyřiceti letech už se člověku ledacos nechce. Služby jsou, ale člověk si za nimi musí jít, být připraven chytit příležitost. Lidé obecně nemají moc rádi změny, bojí se jich. U těch s postižením to často platí ještě víc. Proto je důležité rozhodnutí zbytečně neoddalovat, protože s věkem klesá flexibilita a elán na změny. Přehnaně dlouhé studium k tomu může negativně přispívat. Je to však velmi individuální, nelze stanovit jednoznačně jasnou hranici. Osamostatňování je velké téma, kterému se věnujeme.“

Přesto určité hranice existují. Například v Centru Kociánka je to maximální věk uživatelů služeb 40 let. Tato laťka byla navýšena z původních třiceti pěti, což bylo spíše k nelibosti ředitele Komárka, který to nepovažuje za příliš šťastné. On sám chtěl prosadit naopak snížení, ale se svým návrhem neuspěl. Zdá se, že současný společenský trend je spíše opačný, směřující k co největší protektivitě, tedy ochranitelství. Občasné hlasy, jestli se to trochu nepřehání, třeba i s podpůrnými opatřeními, jsou přetlačeny argumenty o nezbytné podpoře. Ta je u některých jedinců skutečně užitečná a nezbytná. Otázkou však zůstává, zda se na tomto trendu zbytečně nesvezou také ti, kterým by trocha toho „hození do vody“ prospěla. Respektive zda jim nadmíra starostlivosti neubírá motivaci k větší samostatné snaze.

Pobytové zařízení jako mama hotel

Institucionální péče k tomu ze své podstaty přispívá. Má stanovený řád, režim. O mnohé je automaticky postaráno, třeba o stravování, praní, úklid a podobně. Na to se lehce zvyká každému a vede to ke zlenivění. Jakási obdoba „mama hotelu“, kterou rádi využívají a neradi opouštějí i mladí lidé bez handicapu. „Neříkám, že tu všichni zůstávají do čtyřiceti, ale někdo ano, protože je to nejpohodlnější řešení, a pak pláčou, doslova… Kdybychom tomu úplně podlehli a limity zrušili, tak nám tu časem vznikne dům pro seniory, kde už nebude místo pro nové, mladé uživatele služeb, kteří je budou potřebovat,“ vysvětluje ředitel Centra Kociánka. 

Podle něj si lidé často představují, že by tato organizace měla být jakýmsi státem ve státě. Od mateřské školy až po domov s pečovatelskou službou pro seniory. Cílem však je mladé lidi co nejlépe připravit na další život a posunout je do něj dál. Tomu má u lidí s mentálním postižením napomoci třeba i projekt Z hnízda, který vede Společnost pro lidi s mentálním postižením v České republice.

Tlak rodiny

Důvody, proč studenti vrší více středních škol, spatřuje Tomáš Komárek také u jejich rodičů. „Oni někdy pořád čekají na zázrak, že se jejich potomek časem všechno naučí a půjde to pak všechno lépe. Bojí se, že si nenajde práci, takže následně zůstane sám a izolovaný doma. Práce pro lidi s těžkým handicapem určitě není dost, to je pravda, takže všichni absolventi skutečně uplatnění najít nemusí. Svoji roli jistě v některých případech hraje i otázka financí. Škola představuje bezplatný, smysluplný a kvalitní program. Osobně mi jinak nedává smysl, proč by měl člověk s těžkou parézou horních končetin studovat manuální obor,“ konstatuje Tomáš Komárek.

Zároveň uznává, že lidí s čistě tělesným postižením v jejich službách ubývá. Dokonce je jich prý jako šafránu a nemají tendenci zůstávat příliš dlouho. Jednak se snáz osamostatní a uplatní, v další řadě jim už tak moc nevyhovuje pobyt v prostředí, kde převažují lidé s kombinovaným postižením, rozuměno tedy i mentálním. Jakkoliv to může znít drsně a nekorektně, i tento faktor je motivuje k dřívějšímu odchodu. „A budu-li zcela upřímný, myslím si, že recyklace takových studentů školám moc nevadí. Provokativní je to spíš u těch problematických, či řekněme náročnějších. Schopné a šikovné žáky si leckterá škola ráda udrží, někdy je totiž potřeba naplnit kapacity.“

Názor ze školy

Pohled školy představuje Jiřina Šafářová, zástupkyně ředitelky školy Rooseveltka neboli Střední školy F. D. Roosevelta Brno, která je na Centrum Kociánka úzce napojena. Navštěvuje ji na dvě stě žáků, a to v rámci širokého portfolia z oblasti ekonomického vzdělávání a oborů elektro, textilu, zahradnictví, brašnářství, bižuterie či přírodních pletiv. „Myslím si, že nejde jen o problém speciálních středních škol, mládež obecně ráda odkládá vstup na trh práce, ale žáci s jakýmkoliv handicapem to mají těžší, protože hůř hledají uplatnění,“ domnívá se Jiřina Šafářová.

Pokud má někdo tendenci setrvávat ve škole déle, jde mu především o začlenění. Někdo čeká raději v sociálních službách, pro někoho je levnější variantou ke stacionáři výuka. Také jde o bezpečné místo, kde jsou kamarádi a vrstevníci v podobné situaci.

Pokud někdo vystřídá více škol, vedou ho k tomu různé důvody a zároveň od všeho trochu. Po základní škole se taky v patnácti letech leckdo teprve hledá, neví, čemu se přesně věnovat. „Nemáme tu moc lidí, kteří vystudují více než dvě střední školy. Některé obory to přitahují víc. Nejvíc asi tkalci, což je blízká příbuznost se šitím. Pokud dojde k takové návaznosti, tak to nám nevadí, jedná se vlastně o nástavbu, která zvyšuje uplatnitelnost. Podobné je to třeba na elektru a zahradnictví u takzvaných éčkových (E) oborů, tedy odborných učilišť, z nichž pak žák nastoupí na vyšší háčkový (H) obor, tedy střední odborné učiliště. K takovému postupu šikovné žáky přímo motivujeme. Na druhou stranu nemáme nástroje, jak selektovat, kdo se má přihlásit na další studium a kdo ne. Rozhodně v určitých případech cítíme i tlak rodičů, kteří jsou rádi, že je o jejich dítě dobře postaráno. Tady v Brně nemají jinak moc na výběr, napadá mě ještě střední škola Gemini,“ říká paní zástupkyně.

Někteří žáci do Roosveltky přicházejí už z jiných středních škol. Musí však počítat s tím, že zde mohou být maximálně do třiceti let věku. Většinou to však bývá maximálně do dvaceti šesti. Případně odcházejí na jinou střední školu. Mezi absolventy jediného ekonomického maturitního oboru se najdou i následní vysokoškoláci. Funguje zde tranzitní program a další podpora v budoucím uplatnění. Přes různé neziskové organizace se škola snaží pomoci s hledáním práce a přesunu do dalšího života. Někdy je to však obtížné. Přibývá totiž žáků s autismem a psychiatrickými diagnózami, kteří se změnám hůř přizpůsobují.

Skutečné obavy má Jiřina Šafářová z hrozby rušení oborů typu E. „Máme informace, že v roce 2029 by mohly skončit obory s výučním listem. To by pak byli jejich současní studenti nezaměstnatelní, pokud jim zůstane jen závěrečná zkouška. Nechci ani domyslet, co to s nimi udělá nejen na trhu práce,“ uzavírá zástupkyně. 

Časté důvody, proč žáci s postižením studují více oborů vzdělávání: 

– Ve svém vývoji jsou často opožděni ve srovnání s intaktními spolužáky, nejsou připraveni po absolvování dvou- či tříletého oboru nastoupit do práce na otevřeném trhu.

– Žáci se po úspěšném zakončení oboru vzdělávání rozhodnou pro vyšší stupeň, například z odborného učiliště jdou na střední odborné učiliště, případně dál na maturitní obor.

– Někteří žáci s určitým typem handicapu nemají rádi změny, ve škole se jim líbí a jsou spokojeni.

– Pro rodiče žáků je vzdělávání levnější variantou kvalitního programu a péče pro jejich potomka.

– Žáci i rodiče mají obavy z budoucího uplatnění. Je nedostatek pracovních míst, stejně tak chráněných a terapeutických dílen.

– Škola je vítanější alternativa oproti stacionáři.

– Odkládání osamostatnění – ať už z důvodů nedostupnosti vhodných služeb, nebo z obav o jeho zvládnutí v kontextu závažnosti handicapu.

– Komplexnost služeb v rámci jednoho zařízení.

– Snaha o prohloubení znalostí a dovedností.