Po vážné autonehodě, která otřásla vším, co Martina Žižková do té doby znala, přesedlala z tužky na štětec. Bez ostychu se dál věnuje tomu, co v jejím životě dávalo smysl odjakživa – umění.

Text: Rozálie Niké Mošovská
Foto: Milan Jaroš

Jak jste se k malování dostala? Měla jste výtvarné ambice už v dětství?

Určitě ano. Už jako dítě jsem cítila, že potřebuju něco tvořit, proto jsem šla nejdřív na uměleckoprůmyslovou střední školu a následně na vysokou školu do Zlína, kde jsem vystudovala obor animátor klasické tvorby. Po bouračce už sice nemůžu tolik pracovat s tužkou, protože se mi hodně klepou ruce, ale díky přípravným kurzům na UMPRUM jsem se naučila dobře pracovat se štětcem. Kolikrát je to teda práce na hodně dlouho, protože štětec není tak přesný jako tužka, ale mě to baví. Tvořivost mám prostě v sobě.

Je vás tak umělecky nadaných v rodině víc?

Ne, u nás v rodině nikdo takový není, to jenom já jsem tam ta „divná“. Navíc jsem se narodila v pátek třináctého, takže se ta divnost dala asi čekat. (směje se)

Jak byste tedy popsala styl, kterým malujete?

Přesný název vám asi neřeknu. Díky přípravným kurzům vím o určitých technikách a malířských stylech, jako je například surrealismus nebo impresionismus, ale já nejsem umělec, takže vlastní obrazy takhle definovat nedokážu. Tvořím hlavně to, co mě zrovna napadne, bez ohledu na definice nebo předepsané postupy.

Podle čeho tedy vy sama umělce definujete? Malujete, máte vlastní ateliér, výstavy… Myslím, že hodně lidí by zrovna vás za umělkyni považovalo.

To je těžká otázka. Někdo dělá třeba kýče, což podle mě moc umělecké není. Já sama nerozeznám, jestli moje obrazy jsou spíš kýč nebo umění, proto si myslím, že to, jestli člověk je nebo není umělec, by měli posoudit druzí.

Kde hledáte inspiraci pro svoji tvorbu?

Tohle asi nedokážu dost dobře vysvětlit. Mám už nějaké vlastní zkušenosti a vidím třeba příklady od jiných umělců, myslím teď od těch opravdových umělců, jako je například Vincent van Gogh, Gustav Klimt nebo současný Manuel Rebollo, takže občas se inspiruji u nich. Jindy zase vychází inspirace jenom z mých myšlenek nebo pocitů.

Uživí vás malování?

Ne, čerstvě po nehodě jsem pracovala v TaKavárně, abych mohla fungovat co nejvíc jako člověk bez handicapu. Pak jsem vyzkoušela ještě tisíc různých prací určených pro lidi s postižením, ale to byl fakt divoký a někdy i dost nepříjemný zážitek, takže za těch pár šupů se mi tam „šaška“ dělat nechtělo. Nakonec jsem si našla práci přes internet jako grafička jednoho e-shopu. Není to sice úplně malba, ale aspoň trochu kreativní práce to je.

Jak často se tvorbě věnujete?

Dřív, když jsem ještě nebyla zaměstnaná, jsem v ateliéru strávila klidně třeba celý den, ale teď už na to nemám tolik času, takže se při své tvorbě řídím hlavně múzou a časovými možnostmi. I tak si na malování najdu vždy alespoň pár hodin času o víkendu nebo po práci. Dává mi to pocit určité „sebedůležitosti“, že můj život není jen o tom, že chodím do práce a z práce domů. Můžu u toho vypnout hlavu a neřešit běžné starosti, jako jestli mám doma uvařeno nebo naklizeno. Zavřu se v ateliéru jen se svými barvami a mám klid.

V roce 2015 se vám stal vážný úraz, na přechodu vás srazilo auto. Čím se lišil váš život před bouračkou od toho, který žijete dnes?

Liší se opravdu hodně. Po bouračce si ale bohužel už nic moc ze svého života „před“ nepamatuji. Když jsem se probudila z kómatu, nepoznávala jsem ani vlastní rodiče. Moje tělo se muselo všechno učit od začátku a já jsem se musela pokusit znovu se seznámit s lidmi, které jsem znala před nehodou. Ještě nedávno jsem trpěla občasnými výpadky paměti, třeba jsem chtěla jít z procházky domů a zapomněla jsem, kde bydlím. K těm okem zpozorovatelným obtížím, které mi autonehoda přinesla, patří například moje problémy s chůzí a řečí, tu se mi ale pomalu daří zlepšovat. Těch komplikací je ovšem samozřejmě víc…

Nemá smysl se brát moc vážně, holt jsem taková, jaká jsem. No, já se z toho nezblázním. Ostatní to snášejí třeba hůř, ale s tím já už nic nenadělám.

Jaké to bylo po probuzení v nemocnici? Člověk musí být asi hodně zmatený.

Já už si to bohužel… možná bohudík… nepamatuji.

Přijde vám to tak lepší?

Asi ano. Beru to prostě tak, jak to je. Kdybych měla být věčně naštvaná na to, co se mi stalo a co si všechno nepamatuju, bylo by mi to stejně k ničemu. Nemá smysl se brát moc vážně, hold jsem taková, jaká jsem. No, já se z toho nezblázním. Ostatní to snášejí třeba hůř, ale s tím já už nic nenadělám.

To je velice pozitivní přístup.

To mě naučila ta nehoda. Ne každý se může chlubit tím, že přežil svoji vlastní smrt.

Třináctého ledna se v TaKavárně konala malá vernisáž, na které mohl návštěvníky potěšit nejen pohled na vaše vystavené obrazy, ale také skvělý hudební doprovod kytary a saxofonu. Jaké to pro vás je, jít takto, jak se říká, s kůží na trh a přihlížet autentickým reakcím návštěvníků?

Ono by to šlo i beze mě, ale já tímhle způsobem svoji práci prezentuji a nervozitou naštěstí netrpím. Myslím, že je lepší, když si lidé můžou mě a moji tvorbu hned na místě spojit dohromady, dává to pak větší smysl.

Už jsme spolu mluvily o tom, co všechno váš život s handicapem obnáší po stránce fyzické, omezuje vás ale i nějak jinak? Například ve společnosti?

Ano, hodně lidí mě vnímá jinak, hlavně kvůli mému způsobu řeči. Jakmile začnu mluvit, většina si automaticky myslí, že jsem buď opilá, nebo zfetovaná. Někomu se to rozmluvit dá, někomu se to vysvětlit ani nesnažím. Už jsem si na to zvykla. Myslet si o mně můžou, co chtějí, ale já se z toho přece nezblázním. 

Víte, za to, že žiju a jak funguju, vděčím hlavně svým rodičům. Oni se o mě ze začátku starali opravdu neuvěřitelným způsobem a muselo to pro ně být hodně těžké, když jim v podstatě umírala dcera. Po nehodě jsem byla dlouhou dobu na invalidním vozíku, ale díky tátovi už můžu zase chodit. Táta byl trenérem karate, takže jakmile to začalo být jen trochu možné, začal se mnou každý den trénovat různé cviky. Denně jsem se tak pod jeho vedením musela snažit běhat, chodit do schodů nebo jezdit na kole. Od nehody špatně držím rovnováhu, takže kolo bylo pro mě ze začátku dost makačka, ale dneska už i to, alespoň u rodičů na vesnici, zvládám vcelku obstojně.

Jak dlouho vám rekonvalescence trvala?

Ještě teď zaznamenávám určité pokroky. Například jsem si před pár dny všimla, že při scházení schodů z našeho bytu se už nepřidržuju zábradlí. Ostatním lidem se to asi může zdát jako hloupost, ale mně to teda udělalo obrovskou radost!

Máte teď v životě nějaké cíle, které byste si chtěla splnit?

Jsem opravdu hodně nerozhodný člověk, takže co se cílů týče, není u mě nikdy nic jisté. Rozhodně bych ale chtěla pokračovat ve vystavování svých obrazů, alespoň v tom si jistá jsem.

Co by měl člověk podle vás dělat, když se ocitne v podobně složité životní situaci?

Myslet na to, že to bude lepší. Ano, život je někdy dost obtížný, ale člověk to dřív nebo později stejně musí začít brát s humorem.

Čeká vás v blízké budoucnosti nějaká další výstava?

Momentálně žádnou naplánovanou nemám a bude mi asi ještě chvíli trvat, než vytvořím další várku obrazů. Jedním kamarádem jsem ale byla požádána o vytvoření animovaného videoklipu k písničce jeho kapely, tak jsem si řekla, že do toho půjdu. Sice už to nebude takové, jako když jsem animovanou tvorbu studovala, ale i mně udělá radost, když budu moci něco podobného zase vytvořit.

Více na: www.martinazizkova.com