Více než osm let si nikdo nevšiml, že Klárka vyrůstá s padesátiprocentní ztrátou sluchu. Teprve potíže ve škole vedly k odhalení skutečnosti. Dnes už je vše zase v pořádku, a to i díky Kontu Bariéry, které veselé dívce přispělo na speciální sluchadla.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Může se to zdát neuvěřitelné, že takový vrozený handicap nikdo tolik let nepostřehl. Však také Klárčini (10) rodiče Kristýna a Martin zažili po vyslechnutí diagnózy své dcery pořádný šok. Kdo má ale doma čiperné dítě, pochopí, proč určité náznaky považovali za přirozenou roztěkanost. Teprve později vše zapadlo do souvislostí. „Mysleli jsme si, že je prostě jen nepozorná. Nebo unavená, žijeme dost aktivně. Občas se stávalo, že jsme jí řekli, ať něco udělá, ale ona prostě jen běžela dál,“ vysvětluje maminka a dodává, že byla překvapena, když se jí později lékaři ptali, jak se Klárka učila mluvit: „Byla vždy velmi komunikativní, mluvila brzy a bez problémů. Dokonce nepotřebovala ani logopedii, kterou jinak navštěvuje řada dětí i bez ztráty sluchu. Maximálně občas popletla nějakou tu koncovku, jenže to vám dojde, až když víte, na co se máte zaměřit, a všímáte si toho.“

Tatínek s úsměvem dodává, že teď se v rodině všichni pozorují, jak kdo slyší a mluví, včetně druhé dcery Terezy (14). „Jelikož jde o genetickou poruchu, šli jsme posléze na vyšetření i my. Náš sluch je sice v pořádku, ale jakmile vznikne podezření, hned začnete příznaky pozorovat i na sobě. Žena si mě tedy občas dobírá, že já rozhodně špatně slyším taky.“

Špatné známky varovaly

Teď už je v rodině nálada na žerty a nadsázku, ale před více než rokem tomu tak zdaleka nebylo. Klárka se začala zhoršovat ve škole. Zapomínala úkoly, nerozuměla paní učitelce, dostávala špatné známky. „Už jí zkrátka nestačilo pošilhávání ke spolužákovi, kterým situaci řešila. Ale přitom jsme z domácí přípravy věděli, že učivo umí a chápe,“ pokračuje Martin Kulda už na vážnější notu. A Kristýna Kuldová ho doplňuje: „Pořád se vyptávala, o čem vlastně je nějaký pořad v televizi, nechtěla si hrát s dětmi, protože jejich hry jsou prý moc složité. Dokonce odmítla jet na letní tábor, který měla vždy ráda. Začalo nám to být divné.“

Chvíli se zdálo, že vysvětlením by mohlo být trhání mandlí, které Klárka tou dobou prodělala. Ukázalo se však, že nikoliv. A tak se na začátku čtvrté třídy dostala na audiotest v rodném Benešově. „Sestřička mi prakticky hned naznačila, že to není dobré,“ vzpomíná maminka Kristýna, kterou vyděsily termíny jako středně těžká hluchota při ztrátě 52 % sluchu na pravém a 49 % na levém uchu. První úleva přišla, když vyšetření na CT ve vinohradské nemocnici vyloučilo nádorovou příčinu. Rodiče se tak mohli v klidu soustředit na řešení situace. „Sluch se sice nezlepší, ale neměl by se ani zhoršovat. Jedině možná mnohem později kvůli věku,“ říká tatínek Martin. 

Na odborné doporučení byla Klárce vybrána speciální sluchadla v celkové hodnotě bezmála 90 tisíc korun, ovšem s doplatkem mimo zdravotní pojišťovnu, která dala jen 20 tisíc. Právě v tomto okamžiku vstoupilo na scénu Konto Bariéry, jež se ale Kuldovi zpočátku ostýchali oslovit.

„Když jsme si četli příběhy jiných lidí, zdálo se nám, že vlastně nemáme problém. Ale nakonec jsme se nechali přesvědčit a jsme za rychlou pomoc moc vděční,“ říká paní Kuldová.

Proč všichni tolik dupou? 

Sedíme společně v parku u zámku Konopiště. Klárka nás pozorně poslouchá a zdá se, že s tím nemá vůbec žádný problém. Nedaleký hučící jez činí potíže spíše nám dospělým, ona prosit o zopakování otázky nemusí ani jednou. Sluchadla zakrývají její světlé vlasy, nikdo by si vůbec ničeho nevšiml. A i kdyby, ona to prý nijak neřeší. „Nejprve jsme se báli, jak to vezme. Zejména kvůli reakcím dětí, které dovedou být ve své bezprostřednosti až kruté,“ přiznává maminka. 

Její obavy se však naštěstí ukázaly být plané. „Se spolužáky nemám sebemenší problém. Hned jsem jim sluchadla ukázala. Jejich reakce byla, že jsou hustý. Víc to zajímalo holky. Jednou před tělocvikem jsem jim dala i poslechnout k uchu, jak to funguje,“ líčí Klárka svoje dobré zkušenosti, ke kterým bezesporu přispívá její družná povaha. Jedinou nevýhodu vidí v tom, že teď musí sedět v první lavici. Respektive chvíli v ní seděla, než byly školy kvůli pandemii zavřeny.

Vedle školy chybí Klárce také spoluhráčky z basketbalového oddílu nebo cestování. „Výlety mám ráda, ale ne túry, ze kterých bolí nohy. Nejlepší je to u moře,“ zasní se v mrazivém počasí na sklonku zimy ve vylidněném zámeckém parku, kam jindy chodívá s babičkou na procházky.

Projíždějící policejní hlídka bez zastavení kontroluje, zda máme předepsané respirátory a dodržujeme odstup. Klárka to komentuje slovy, že jí před sluchadly roušky strašně zhoršovaly poslech. Hlavně u televize. „Tu jsem dřív měla na hlasitost 36, teď mi stačí 8,“ vyjadřuje trefně pomocí čísel, jak moc se jí změnilo vnímání. Zbytek rodiny ji dokonce prosí, aby zvuk zesílila, aby slyšeli i oni. „Dneska už ta sluchadla ani nevnímám. Jen chviličku po nasazení trochu tlačí. Sundávám si je vlastně jen na sport nebo když blbneme ve sněhu, abych je neztratila,“ konstatuje Klárka.

Zajímavé je líčení, jaký pocit měla, když poprvé uslyšela zesílený zvuk: „U doktora jsme přecházeli do jiné místnosti a mně se zdálo, že všichni hrozně dupou a chrastí klíčema. Taky jsem se ptala, co je to za divné houkání. A ona to byla sanitka venku na ulici. Doma se mi zdálo, že hrozně hučí lednice nebo otravně bzučí moucha.“ 

Až povyroste, získá Klárka ještě sofistikovanější pomůcku, kterou lze propojit např. s mobilním telefonem nebo volit různé režimy podle prostředí. I tato jednodušší dětská varianta jí ale zlepšila život, ve kterém se nebude muset vzdát snu stát se zpěvačkou či herečkou. „Klárka zpívá velmi ráda a nahlas. Stejně tak to má i s poslechem muziky, tak teď už díky jejím sluchadlům netrpí tolik naše uši,“ uzavírá příběh s dobrým koncem tatínek.