Na vernisáži k jubileu Mirka Pošvice na začátku dubna zazpíval i Ivan Hlas. Vesele, v týdnech, kdy nám do smíchu moc nebylo. Se známým českým výtvarníkem jsme se sešli o několik měsíců později. Povídali jsme si o životním rytmu, vztahu k charitě a nakonec trochu i o jeho tvorbě…

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

Zní to jako expozice do jednoho nekonečného příběhu: žila byla v Podkrkonoší jedna rodina – tatínek Mirek, grafik, maminka Zdenka, co učí jazyky na VŠE a v překládaných knižních titulech zanechává autentický otisk, starší syn Petr a plavovlasá Martina. Milovali společné výlety, jezdili na hory, prožili část života ve velmi příjemném rodinném modelu. Náhle se všechno změnilo, a to od základů. Natrvalo? Co se vlastně stalo?

Až do třinácti vyrůstala jejich Martina normálně, ale když si poprvé zlomila nohu, zjistilo se, že má zvláštní, neběžnou nemoc. Mirek Pošvic dceřinu diagnózu doplňuje: „Nejde o osteoporózu, ta s tím ostatním průběžně běží, vytvářejí se jí ale ,díry´ v kostech, má implantáty v obou nohou. Zeslábly jí i ruce, v levé má po reoperaci také implantát. Stala se vozíčkářkou jiného typu, spousta lidí s tímhle postižením zvládá motorický pohyb na vozíku velmi dobře, ale právě kvůli problému s rukama je kompletní péče o naši dceru složitější.“

Hodně často si oba rodiče kladli otázku, která se změnou rodinného, dnes už čtvrtstoletí dlouhého harmonogramu souvisí. Někteří lidé mají postižení od narození, k dalším přichází v nejrůznějších fázích života. Pošvicovi se shodli na tom, že druhá možnost je daleko složitější. K Martině se její postižení dostalo přírodní cestou, žádnou pošetilostí. A sled diagnóz je dlouhý a závažný.

Moje osobnostní a profesní rovina jdou často stranou. Musel jsem „přešíbovat“ své myšlení. Mívám vždycky napsané věci, které bych chtěl vytvořit, ale cítím tu každodenní limitaci.

Koloběh celé rodiny se tím radikálně proměnil: „Vozil jsem dceru na střední, poté na vyšší odbornou a vysokou školu na vozíku. Vystudovala Metropolitní univerzitu. Pak nějaký čas chodila s hůlkami na nordic walking a chodítkem, ale posledních několik let je zase na vozíku. Pak opět podstoupila několik operací. V roce 2015 se nám podařilo najít Martině práci. Vozím ji každé ráno na Kavčí hory na chráněné pracoviště, kde má mimo jiné konfrontaci s dalšími handicapy,“ formuluje věcně. „Moje osobnostní a profesní rovina jdou často stranou. Musel jsem ,přešíbovat´ své myšlení. Mívám vždycky napsané věci, které bych chtěl vytvořit, ale cítím tu každodenní limitaci,“ dodává. 

Bývá poměrně komplikované spojit profesi s péči o blízkého člověka. Pošvicovi si od začátku po celé roky všechno platí sami. Dělají Martině i převazy – už jen farmaceutická stránka věci je nákladná. „V rámci možností vše zvládáme, jiná cesta není. Tyhle záležitosti by se neměly přenášet na člověka, o kterého pečujeme.“

Změny na obzoru

Mirek Pošvic se teď snaží důsledně vynechávat slovo „musím“. „Víte, když ,musím´ často frekventujete, ubližuje vám. V přítomnosti toho slovesa se dostávám do jeho jistého psychopodručí. Prostě, když říkám ,mohl bych´ nebo ,je potřeba´, zní to úplně jinak. Nemá to pro mě tak zatěžující podtón, navíc spodní proud z té ,povinnosti´ zmizí.“ 

S manželkou zpracovávali také myšlenku, že všechno kolem Martiny nesmějí cítit jako zátěž. Máme jít cestou víry, jak s tím vším naložit? Všichni hledáme nějakou cestu. Neovládá nás zcela služba, odevzdanost, máme ještě nějaké vlastní ambice… „Ale na druhou stranu,“ konstatuje, „vám to nedá neudělat maximum. Jedeme ve fatalismu, myslím, že pro ženu je to celé ještě těžší. Naštěstí jediné, co funguje, je sranda. Jen nikdy neztratit smysl pro humor a nadsázku!“ tvrdí a usměje se: „Získal jsem jistý optimismus po rodičích, dáváme to. Nejsem v tom s rodinou sám, takových lidí přece je… Já vykonávám full service, střídáme se s manželkou, ale fyzické práce jsou na mně, manželka třeba neřídí. A pak, já pracuju na volné noze, ona musí do školy, jeden z nás je tak servisně k dispozici,“ vypočítává Mirek Pošvic.

Řadu let nepobírali na Martinu žádné příspěvky, rozhodli se tak do doby, dokud to budou sami zvládat. Teď se snaží o změnu, dávají dohromady papíry, překonávají byrokracii, chtějí získat příspěvek na péči. „Přemýšlíme o dceři velmi usilovně – jak jí dál pomáhat, pořád se učíme všechno přijímat. I když Martina dobře vnímá, že nás svým způsobem limituje, a snaží se nám pomáhat,“ říká Mirek Pošvic. 

Některé dílčí věci už Pošvicovi změnili sami. Dvakrát týdně k nim přicházejí asistenti, Martina se tak ocitá v jiné společnosti – přijdou mladí lidé a vezmou ji někam na kafe. Pro rodiče jsou ty volné hodiny nesmírně důležité. Nastal i čas vyzkoušet další možnosti léčení – Martina líp spí, v praxi se osvědčují už fungující novinky. Takový výsledek je povzbudivý pro všechny!

Mirek Pošvic často dostává žádosti neziskových organizací, jejichž výtěžek jde především na sbírky věnované dětem. Hlavně se orientují na ty menší, „ale péče provází i dospělost,“ přemýšlí výtvarník nahlas. „Snažím se pomáhat třeba organizaci Kontakt bB, kam jsem s Martinou chodil plavat. Anežka Floriánková, paralympionička, si u mě v ateliéru nakreslila litografický kámen a v dílně Tomáše Svobody jsme jej vytiskli. Její grafika se dražila a pomohla Anežce v nákladových položkách na trénink. Pravidelně věnuji grafiky solidním partnerům a samozřejmě přispívám do aukčních salonů výtvarníků Konta Bariéry. Dary ovšem musí mít nějakou hranici, i když mě stále provází vnitřní pocit, že dost nepomáhám!“

Je zvláštní slyšet o charitě v souvislostech této rodiny. A pomyslím si také, že teprve nyní jsme se – jen letmo – dotkli vlastní výtvarnické práce. I když sedím v ateliéru, kde je menších a větších grafik ke komentáři bezpočet.

Buddhonoš

Dostáváme se tak k autorské litografii. Zhlédneme krátká videa, v hlavní roli zaujatý výtvarník v zástěře. Práce, které se věnuje, je kreativní, ale dlouhá a operačně složitá: specializace vyžaduje klid i kreativitu. Partnery se mu stávají kámen, papír, křída a tuš. A hodiny strávené zkouškou tisku na různé barvy papíru modifikují jeho grafiku do nečekaných výsledků. Mirek Pošvic rád zpracovává cykly, všudypřítomný je humorný nadhled. A jistý vnitřní klid… 

Přemýšlíme o dceři velmi usilovně – jak jí dál pomáhat, pořád se učíme všechno přijímat. I když Martina dobře vnímá, že nás svým způsobem limituje, a snaží se nám pomáhat.

Nad mými poctami jen mávne rukou: „Pokud vůbec mám čas, snažím se pracovat, ale na sebepropagaci mi nezbývá energie. Rytmus života se mi změnil. Spojit svět v ateliéru, v grafické dílně a ten další, ,venku´, není ve skutečnosti snadné. Všechno, co dělám, má svůj kontext s časem. Rád jsem se v ateliéru v Českém ráji také věnoval sochám. Materiál se sice v okolí nabízí, ale byla to epizoda. S velkou chutí pokračuji v práci na velkých litografiích. Jedu do dílny, udělám si kafe, zavážu si zástěru a vezmu křídu do ruky. Časový rytmus má pro mne dnes jinou váhu, snažím se soustředěně pracovat tak, aby to mělo nějakou šťávu. A slušný výsledek. Někdy se propadnu do práce, krása, ale pak je třeba se z toho zaujetí zase dostat rychle zpět do reality,“ líčí.

Mirek Pošvic se sám definuje jako jeden z generace „doháněčů“, tedy těch, kteří především v kontaktu se světem měli co dohánět. Realizovat, co se poněkud „zpozdilo“. „Říkám o sobě, že jsem buddhonoš, vyrostl jsem v Krkonoších a mám rád Asii!“

Výtvarník při přípravě výstav velmi rád využíval možností cestovat po celém světě. „Exotika vzdálených světadílů mě brala,“ přitakává. „Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohl splnit velké sny, které jsem měl uložené v hlavě.“ Před otevřením expozice, na pracovním výletě, se výtvarník ocital v lokalitách a interiérech, na které by jako běžný turista nedosáhl. Desítky let trvající výstavní činnost Mirka Pošvice provázejí nejen umělecké úspěchy, ale také silná přátelství.

Zváženo a změřeno: umění v našem povídání zůstalo trochu stranou. Co ho čeká? Sám říká: „Jedeme dál v té naší story. Vím, že žádný náš čin tu Martininu diagnózu nezlomí. Není ale dopsáno, před námi je prostě velmi dlouhá cesta!“

Miroslav Pošvic (*1961) 

Český výtvarník, vystudoval Průmyslovou školu grafickou, zabývá se volnou grafikou, kresbou a malbou. Velmi dobré jméno získal v oboru litografie. Často zpracovává jedno téma v cyklech, v syntéze tří technik (kresba – grafika – malba).

Zúčastnil se mnoha výtvarných sympozií, vystavoval doma i v zahraničí (např. USA, Indonésie, Alžírsko, Francie, Německo, Rakousko). 

Za svou tvorbu získal řadu ocenění, je členem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar.