Úspěšný český paralympijský reprezentant Arnošt Petráček (31) z Jankova u Českých Budějovic loví z bazénů jednu medaili za druhou. Nyní pokračuje v přípravě na svou pátou paralympiádu, v Paříži. S nezbytnou samostatností mu pomůže i nový automobil. Do akce Auto pro Arnyho se můžete zapojit i vy.

Text: Radek Gális
Foto: Milan Jaroš

Naposledy jsme spolu mluvili před pěti lety při rozhovoru do knížky Mušketýři z Ria, představující pětici úspěšných paralympioniků. Co je od té doby u tebe nového? 

Je pravda, že za pět let se u mě v životě událo opravdu moc. Změnil se i pohled české společnosti na lidi s postižením. Od paralympiády v Riu se chování k nám, myslím si, daleko víc zlepšilo. Veřejnost se nás už snaží brát jako normální zdravé lidi, za což jsem velmi rád. Mám také radost, že se mi podařilo dokončit bakalářský ekonomický studijní program na budějovické Vysoké škole technické a ekonomické. A našel jsem si životní partnerku Janu, což je obrovská životní výhra. Jana pochází z Kolína a potkali jsme se na závodech v Kutné Hoře, kde dělala instruktorku plavání hendikepovaných dětí. Každoročně jsem tam jezdil pískat jako rozhodčí a pomáhal se závody. Jednou ročně jsem s nimi jezdil i na soustředění. Potkávali jsme se a našli tak jeden druhého. Jana mi pomáhá v běžných věcech v osobním i sportovním životě. 

Ročně najezdíš i 40 000 kilometrů na závody a akce, kde životním příběhem motivuješ hendikepované i zdravé děti i dospělé. Konto Bariéry ti pomáhá sehnat peníze na speciálně upravený automobil v rámci akce Auto pro Arnyho. 

Situace každého člověka je nyní kvůli inflaci finančně náročná a já nyní sháním prostřednictvím Konta Bariéry dárce a sponzory na pořízení nového osobního automobilu. Auto mi slouží dennodenně, protože jezdím na tréninky a soustředění a snažím se hodně potkávat s veřejností na nejrůznějších sportovních, kulturních a společenských akcích. Auto je nezbytná pracovní pomůcka, abych mohl normálně fungovat i v osobním životě, a moje původní už dosluhuje. Říkám, že auto jsou moje druhé nohy a bez něj se neobejdu. Nemohl bych si pohodlně dojet ani nakoupit, protože jezdit v MHD a veřejnou dopravou je pro člověka s mým omezením hodně náročné. Mám po operaci obou kolen a ne vždy mě někdo pustí v autobuse sednout. Nový automobil mi moc pomůže a děkuji všem předem za podporu. 

Auto využíváš i k práci, protože dlouhodobě spolupracuješ v různých projektech, např. v jižních Čechách v projektu Lipno bez bariér. 

Projekt Lipno bez bariér mě baví a věnuji se mu dlouhodobě. Nadační fond Emil získal velký evropský projekt, v rámci něhož se měly konat loni v zimě první zimní česko-rakouské hry hendikepované mládeže. Jenže kvůli pandemii celá příprava a realizace padly. Součástí bylo i vybavení a otevření půjčoven pomůcek pro sportovce s postižením a představení těchto klubů v jednotlivých krajích. U nás v jižních Čechách na Lipně, v Jihomoravském kraji v Brně a na Vysočině v Jihlavě. Sportovci s postižením si zde mohou vypůjčit monoski, paddleboard, handbike a další pomůcky potřebné k tomu, aby mohli užít volný čas a věnovat se sportovním aktivitám. 

Projekt trval skoro dva roky, než jsme na něm kvůli pandemii museli přestat pracovat. Bylo to nepříjemné, ale naopak jsme moc rádi, že se nám podařilo uspořádat roadshow a nově otevřít nebo dovybavit půjčovny. Na Lipně už jedna několik let je, ale pomůcky zde byly jedenáct let staré. Sehnali jsme na ně peníze z evropského grantu. Jsem moc rád, že jsem projektu Lipno bez bariér mohl pomoci a přispět tak trochou do mlýna, protože s Nadačním fondem Emil, v jehož správní radě je od začátku např. herec a moderátor Jan Kraus, se známe spoustu let a dlouhodobě mě podporují ve sportovní činnosti. 

Jsem ale zapojený do více sportovních projektů. Přátelé a kamarádi z jedné firmy založili Spolek pro Arnyho, v rámci něhož se věnuji shánění partnerů a sponzorů pro moji sportovní činnost, abych mohl jezdit na soustředění a závodit.

Říkám, že auto jsou moje druhé nohy a bez něj se neobejdu. Nemohl bych si pohodlně dojet ani nakoupit, protože jezdit v MHD a veřejnou dopravou je pro člověka s mým omezením hodně náročné.

Na jaře 2020 zasáhla svět pandemie, která zhatila i plány na pořádání olympijských a paralympijských her v roce 2020. Konaly se o rok později na prázdných stadionech. Jak jsi v době zavřených bazénů trénoval a připravoval se do Tokia na obhajobu zlata z Ria?

Bylo to opravdu velice náročné období, kdy nám doslova ze dne na den zavřeli krám. Vláda okamžitě rozhodla, že druhý den už nepůjdeme do bazénů, což byl pro nás obrovský šok. Nevěděli jsme, co bude a jakým způsobem se k nemožnosti sportování postavit. Nikdo netušil, jak dlouho budou zákazy a omezení trvat, a všichni jsme byli ze všeho hodně vystrašení. První týden dva to ještě šlo. Řekl jsem si: Dobrá, aspoň si pořádně odpočinu, protože předtím jsme absolvovali náročné tréninky a soustředění. Jenže když zákazy trvaly měsíc, dva, půl roku, ocitli jsme se ve stresu a depresi. Ptal jsem se sám sebe, zda má smysl v téhle nejisté situaci trénovat nebo ne. Přítelkyně Jana mi tehdy ironicky říkala: Dobře, tak se tedy zavři doma, lež v posteli a já tě budu chodit krmit. Snažila se mě motivovat, abych začal něco dělat. Začínalo léto, tak jsme spolu jezdili na kole, věnoval jsem se domácímu cvičení, rehabilitaci a posilování. Jana má i zkušenosti s rehabilitací, protahováním a dalšími cviky, čehož jsme využili. Fungovali jsme jen na suché přípravě. V roce 2021 nám profesionálním sportovcům, kteří jsme zařazeni do vysokoškolského sportovního centra Viktoria, umožnili trénovat v pondělí, úterý, ve čtvrtek a v pátek od 10 do 12 hodin na Strahově, kam jsme dojížděli. Bylo to tehdy velmi náročné. Doba covidu nám dala všem opravdu pořádně zabrat a doufám, že už se nebude opakovat.

Nyní ale doba zavírání plaveckých krytých bazénů hrozí znovu, protože několikanásobně zdražily energie a vyhřívání bazénů stojí obrovské částky. 

Vím o tom a trápí mě to. Samozřejmě, že ani současná situace není jednoduchá a po jedné ráně přichází druhá. Svazy a kluby mají v téhle chvíli těžké postavení. I my měli letos velmi náročný rok, co se týče shánění finančních prostředků na sportovní činnost. Stát nám prostřednictvím Národní sportovní agentury vyplatil státní dotaci teprve na přelomu října a listopadu, ačkoliv sezona skončila už v červnu. Museli jsme proto od ledna do června shánět od sponzorů peníze, abychom mohli vyjet na závody. 

I proto byl letošní rok velmi náročný. Sháněli jsme finance a dary různými cestami přes projekty a oslovování sponzorů, a v téhle situaci mnohonásobného zdražení energií je situace pořád hodně složitá. Čekáme, kdy dojde i na nás a kvůli vysokým nákladům zavřou zdejší českobudějovický bazén, kde odmalička trénuji. Zatím je všechno v pohodě a voda je teplá, ale soucítím s těmi, kteří musí vymyslet, jak situaci řešit, aby ji ustáli a přežili i v tomhle období. Držím všem palce, protože jde i o nás a naši přípravu na další reprezentační sezonu. 

Vraťme se zpět do tvého loňského stříbrného roku. Platí, že obhájit medaili je těžší než ji získat poprvé?

Je to pravda. Tokio bylo na jedné straně krásné, protože organizátoři měli všechno perfektně zorganizované a všechno šlapalo, jak mělo. Jenže my sportovci jsme byli smutní, že na tribunách nebyli fanoušci a neúčastnili se ani slavnostního zahajovacího i závěrečného ceremoniálu, kdy se představují všechny reprezentace. Také v bazéně byly sedačky diváků prázdné. Na druhou stranu jsme se uklidňovali, že nás lidé sledují doma u obrazovek nebo díky on-line přenosům a jsou v Tokiu v tu pravou chvíli s námi.

Jsem velmi rád, že popularita našich sportů je znát. Fanoušci mají o nás a naše sportovní výkony zájem, čehož si moc vážím. Zlato z Ria jsme sice v Tokiu neobhájili, ale druhé místo za Rusem Romanem Ždanovem, který mě ve finále 50 metrů znak kategorie S4 porazil ve světovém rekordu za 40,99 sekundy, čili jen o 27 setin, je velmi dobré. Jsem za čas kolem 41 vteřin moc rád, takže paralympiáda v Tokiu byla ve výsledku výtečná. Měli jsme skvělý realizační tým, který se o nás staral a zajišťoval veškerý servis. 

Připravovali jsme se na vrchol sezony v pohodové a týmové atmosféře, kterou jsme si na místě všichni užili navzdory covidu. Nepříjemné bylo samozřejmě psychické napětí, kdy jsme se museli testovat na covid poprvé 48 hodin a podruhé 24 hodin před odletem. Kdyby někomu test vyšel pozitivně, tak do Japonska neletěl. Všichni jsme ale naštěstí měli před odletem negativní test. I po příletu jsme se museli v paralympijské vesnici denně testovat. Vzorky jsme odevzdávali do kanceláře v osm hodin ráno. Kdyby někomu vyšel pozitivní, musel by se zavřít do karantény a nemohl by soutěžit. Problém by nastal, i kdyby byli pozitivní členové realizačního týmu. My hendikepovaní sportovci jsme závislí na druhých a potřebujeme trenéry a osobní asistenty, aby nám pomohli ke startu.

Jsem velmi rád, že popularita našich sportů je znát. Fanoušci mají o nás a naše sportovní výkony zájem, čehož si moc vážím.

Připomeň, v jakých disciplínách jsi v Japonsku soutěžil a jak ses umístil.

V Tokiu jsem měl dvě disciplíny – 50 metrů znak a 50 metrů volný způsob. V disciplíně 50 metrů znak jsem získal druhé místo, kdy mi zlato uniklo jen těsně, ale jsme za ně všichni moc rádi. V závodě 50 metrů volný způsob jsem byl diskvalifikován za neprotknutí hladiny. Mrzelo nás to, ale je to sport. Řekli jsme si tehdy: Dobře, letos to sice nevyšlo, ale jedeme dál. Příště to klapne!

Bylo znát, že se váš paralympijský cyklus prodloužil o rok, zatímco ten následující se naopak zkrátí na tři roky? Chystáš se už do Paříže?

Samozřejmě a s naším realizačním týmem jsme si hned v Japonsku řekli: Pojedeme do Paříže, kde si vezmeme zpět zlatou medaili, o kterou jsme v Tokiu přišli. Když se nám nepovedlo vyhrát v Japonsku, podaří se ve Francii. Dejme si cíl, kterým je vyhrát zlatou medaili v novém paralympijském, světovém či evropském rekordu. 

Paralympiáda v Paříži bude už moje pátá. Všichni jsme rádi, že chceme pokračovat. Motivaci mám pořád, v našem týmu se cítím moc dobře. Mám skvělého osobního trenéra, kterým je reprezentační trenér Honza Šimek z Jindřichova Hradce. Trénuje i zdravé sportovce a dojíždí za mnou do Českých Budějovic. Před lety jsem trénoval s Jirkou Filipem, trenérský tým je trochu obměněný. Ne proto, že bych byl nespokojený, ale přišla nová příležitost učit se novým věcem. S novým člověkem přijdou nové příběhy, zážitky a radosti. Plujeme životem dál. Vzpomínám si dobře i na Veroniku Šimečkovou, která mě kdysi trénovala, když mi bylo 12–15 let. Na svoje plavecké začátky vzpomínám moc rád. I tenkrát jsme měli jiné životní příběhy, osobní i sportovní. Z každého roku, který se sportem zažiju, si vždycky odnesu pozitivní zážitky a na všechno s odstupem času vzpomínám velmi rád. Vím, že mi bylo dobře, a zůstaly mi krásné vzpomínky. 

Arnošt Petráček (*1991)

Narodil se v Písku s vrozenou vadou fokomelií horních končetin (absencí pažních kostí) a luxací kolenních kloubů. Rodiče ho odmalička vedli ke sportu, plavání, lyžování i cyklistice. Po studiu na českobudějovické ZŠ při centru Arpida a na Církevní ZŠ Rudolfovská a maturitě na Integrované střední škole stavební v Českých Budějovicích, obor finanční služby, absolvoval roku 2019 Vysokou školu technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích, obor ekonomika podniku.

Je úspěšným českým paralympijským reprezentantem v plavání, v 15 letech přivezl z mistrovství světa v jihoafrickém Durbanu stříbrnou medaili na trati 50 m motýlek, kterou později doplnil o 50 m znak. Získal mnoho medailí na mistrovství Evropy a světa a paralympijské zlato z Ria 2016 a stříbro z Tokia 2021. Spolupracuje v řadě projektů, např. Lipno bez bariér. 

S partnerkou bydlí v Českých Budějovicích.

www.arnostpetracek.cz