Josef Švajgl (51) je starostou v obci Drmoul nedaleko Mariánských Lázní. Když sedí za svým pracovním stolem, nikdo by nepoznal, že má dětskou mozkovou obrnu, kvůli které špatně chodí a také trochu hůř mluví. V péči o blaho více než tisícovky obyvatel mu to ale nikterak nebrání. Kromě starostování však momentálně řeší také otázku, na jakou střední školu pošle svoje dvě děti s podobnou diagnózou.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

V roce a půl se u něho projevily problémy s chůzí, ale jinak Josef Švajgl vyrůstal jako ostatní. Měl prý štěstí na učitelky i spolužáky. Ačkoliv pochází z Mariánských Lázní, svá vysokoškolská studia a první pracovní léta prožil na Moravě, kde se také seznámil se svou manželkou. Původní profesí dřevařský inženýr se zaměřením na nábytek vedle toho absolvoval ještě Podnikatelskou fakultu Vysokého učení technického v Brně. A aby toho nebylo málo, tak si navíc později dálkově udělal první trenérskou třídu v kulturistice na fakultě tělesné výchovy a sportu. Vcelku pestrý výčet od muže, který na první dojem působí nesmělým dojmem a podle jeho vlastních slov ho mají občas někteří lidé tendenci podceňovat.

První dojem klame

„Můj handicap mě v práci nijak nelimituje, snad až na to, že nevydržím dlouho na nohou. Ale protože taky trochu hůř mluvím, nejsem pro někoho možná úplně čitelný. Nemálo lidí si myslí, že jsem blbej nebo měkkej, takže předpokládají, že když na mě trochu zatlačí, snadno povolím. Pokud nevyhovím a jedná se o nějakou jednodušší osobnost, pak občas pronese nějakou poznámku, ale nic dramatického,“ říká otevřeně o svých zkušenostech Josef Švajgl, který starostuje třetím rokem. 

Tvrdí, že handicap mu posunul hranice, co snese. „Nejvíc obvykle kritizují ti, kdo sami nic neumějí a nedělají. Tak už to bývá. U nás v obci takových ale naštěstí moc není. Uvědomuji si, že roste složitost života, a nemůžu se divit, když to víc a víc lidí nezvládá. Takže na jedné straně řeším investiční projekty v řádu milionů, na druhé straně zdánlivé banality, jež ovšem konkrétní občany v každodenním fungování trápí,“ líčí svoji agendu muž, který má i osmileté zkušenosti s pozicí místostarosty.

Starosti i radosti

Letmým pohledem vypadá Drmoul jako sympatická a upravená obec. Fungují zde hasiči, sokolové, rybáři a klub žen. Starosta říká, že počet obyvatel lehce roste díky příchodu mladých rodin, za což je rád. „S veřejnými aktivitami bohužel dost zamával covid. Lidé se docela uzavřeli a jen postupně se zase osmělují zapojit. Účast je zatím oproti dřívějšku tak dvoutřetinová. Sotva ale zmizel jeden stres, tak se pro změnu objevila válka. Aktuálně jsme v krizovém obecním bytě ubytovali jednu maminku se třemi dětmi z Ukrajiny. V nedalekých Mariánských Lázních je to zatím asi 750 lidí,“ hodnotí současnou situaci.

Můj handicap mě v práci nijak nelimituje, snad až na to, že nevydržím dlouho na nohou. Ale protože taky trochu hůř mluvím, nejsem pro někoho možná úplně čitelný.

Mariánky jsou z Drmoule doslova za humny. Autobusové spojení však bohužel není bezbariérové. Když se ale do kilometr vzdáleného lázeňského města dopravíte po vlastní ose, dočkáte se díky pendolínu rychlého přímého vlakového spojení s Prahou. „Autobusy od nás využívá pravidelně tak pět lidí. Někdy si říkám, jestli by nebylo levnější jim platit taxi, než dávat 180 tisíc ročně z rozpočtu jako příspěvek na provoz hromadné dopravy. Jenže kdybychom to platit přestali, autobus tu už neuvidíme…“ odhaluje něco z toho, jak musí ve vedení obce uvažovat.

Podobné aspekty rozvažuje také v kontextu dostupnosti sociálních služeb. „Mariánskolázeňský domov pro seniory provozuje město, nikoliv kraj, takže je občas problém s umístěním klienta odjinud. Očekává se, že okolní obce budou přispívat na provoz, protože někteří jejich obyvatelé služeb využívají. Ovšem pak bych očekával, že budou mít přístup ke službám zcela stejný, což podle mého názoru nemají,“ konstatuje Josef Švajgl.

Jakou školu pro děti?

V Mariánských Lázních chodí s asistentem na základní školu také děti Josefa Švajgla, dvojčata Radka a Josef (15). Ačkoliv jsou teprve v 8. třídě, už teď rodiče uvažují, na jakou střední školu je dát. Oba chodí, ale potřebují pomoc, především syn. „Jsou studijně nadaní, ale potřebují víc klidu a soustředění na práci. Bohužel však nemají takové štěstí na kolektiv, jaké jsem měl kdysi já. Na prvním stupni v Drmouli to bylo dobré, ale jejich nynější spolužáci jsou většinou mírně řečeno neukáznění. Proto sedí raději spolu v lavici, přičemž dcera, která má lepší vyřídilku, bráchu chrání,“ říká o školní realitě svých dětí, které jsou podle pana Švajgla nejraději doma.

Problém vidí v sociálních vazbách. „Bohužel mají minimum kamarádů. Handicap v tom určitě nějakou roli hraje, ale důvodem je i to, že nemají s vrstevníky společné zájmy,“ uvažuje jejich otec a dodává, že je vcelku zoufalý z nabídky středních škol v kraji. „Nenašli jsme vyhovující školu, která by zároveň nabízela pro ně zajímavý obor. Dokonce ani v Karlových Varech. Uvažujeme proto o školách pražského Jedličkova ústavu. Byl jsem se tam už podívat a za mě to vypadá nadějně. Teď ještě s manželkou uvidíme, jak se to bude líbit dětem, včetně ubytování od pondělí do pátku. Spojení na Prahu máme sice dobré, ale na každodenní dojíždění to opravdu není. Myslím, že alespoň v prvním roce studia by si někdo z rodiny musel v Praze najít bydlení, aby se děti aklimatizovaly s vědomím blízké opory,“ uzavírá Josef Švajgl.