S duchovním a vysokoškolským pedagogem o lékařské etice, dnešních studentech medicíny a vztahu společnosti k lidem s postižením.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Jak jste se dostal od teologie k lékařské etice?

Na počátku 90. let jsem vystoupil jako divák při přednášce a byl jsem následně osloven moderátorem, zda bych se s ním nechtěl podílet na zakládání Ústavu lékařské etiky na 1. lékařské fakultě UK. Tak jsem řekl, proč ne… I když jsem měl i jiné pracovní závazky.

To jsou takové náhody. Někdy se na něco zeptáte z hlediště a jste pak učitelem něčeho nového, čemu se pak věnujete třicet let. (úsměv)

Tři dekády už se dají s nadhledem hodnotit. Všiml jste si za tu dobu u studentů medicíny nějakého posunu ve vnímání lékařské etiky?

Posun jsem zaznamenal veliký. Do poloviny 90. let se dalo hovořit o nadšení, přednášky z etiky plnily obrovskou posluchárnu, kde panovala velmi živá atmosféra. Kolem roku 1996 přišel zvrat, změna. Netuším, čím se to mohlo stát. Posluchači se rozdělili na třetiny. Jednu to baví, druhé je úplně jedno, jestli budu mluvit o zelenině nebo o čemkoliv jiném, a třetí cítí úplný odpor – nejraději by předmět zrušila, protože ho považují za zbytečný. Ale dá se říci, že poslední dobou nastalo jakési uklidnění a studenti začínají etiku vnímat zase pozitivněji. Možná jsou to určité vlny – nadšení, útlum a opět určitý zájem.

Když se setkám se svými bývalými žáky, kteří už jsou lékaři, potvrzují mi, že vidí v praxi, jaký má lékařská etika smysl a že teprve teď začínají chápat, jaký měl ten předmět význam.

Získáte zkušenost, která vás nemůže neovlivnit, Sílu a duševní bohatství lidí s postižením prostě nemůžete přehlédnout.

Ten zlom si skutečně nelze ničím vysvětlit?

Opravdu nemám vysvětlení, i když se o tom s kolegy hodně bavíme. Bylo to pro mě překvapující. Možná se něco změnilo v celkové atmosféře společnosti. Preferovaly se jiné hodnoty, zvlášť v ekonomické sféře – sebeprosazování, soutěžení a vyhrávání. To s tím možná souvisí, ale nechci říct, že je to vysvětlení. 

Teď už jste optimističtější?

Ano, teď se to začíná opět vyrovnávat – zvlášť po tom, co jsme začali s etikou v praxi. To znamená, že chodíme na určité kliniky a do ústavů. Tam to studenti vnímají pozitivně. Teoretická část ze třetího ročníku je třeba moc bavit nemusí, ale v tom praktickém prostoru jsou spokojeni. Začínali jsme na revmatologii, pak jsme navázali spolupráci i s Jedličkovým ústavem, což vzešlo z dohody mezi tehdejším ředitelem JÚŠ doktorem Janem Pičmanem a přednostou našeho ústavu docentem Paynem, kteří se znali už z minulosti. Vzpomínám na velmi hezké setkání, kterému byla přítomna i tehdejší pracovnice sdružení Asistence Markéta Francová, která pak začala organizovat setkání našeho semináře mediků s lidmi, kteří mají nějaké tělesné postižení.

Jaké byly ohlasy od studentů, kteří možná poprvé v životě měli možnost bavit se s vozíčkářem?

Mnozí říkali, že o té problematice vlastně vůbec nevěděli. Většina neměla tušení a znalosti měli jen teoretické, například z televize. Když se setkali naživo s konkrétním člověkem, bylo to pro ně objevné. Ovlivnilo je to a pomohlo. Někteří se pak přihlásili do služeb osobní asistence, zejména dívky, které na medicíně převažují. Získáte zkušenost, která vás nemůže neovlivnit. Sílu a duševní bohatství lidí s postižením prostě nemůžete přehlédnout. Navíc lépe pochopíte i sociální a ekonomické aspekty života s postižením. A v neposlední řadě získáte i praktickou znalost, jak se fyzicky pracuje s vozíkem.

Měl jsem možnost se zapojit do několika vašich stáží a získal jsem překvapivý dojem, že ani v polovině studia medicíny se vhled budoucích lékařů do problematiky tělesného postižení příliš neliší od ryze laického…

Tak to opravdu je. Aniž bych to kritizoval, tak realita je taková, že až do konce třetího ročníku prakticky nevidí skutečného pacienta. Teprve pak se jde na praxe. Nechci říkat, že to jsou ještě děti, to bych je urazil, nicméně lidská zralost zde hraje svoji roli a ta se dnes posouvá. To vidíte například i u sňatků. Dříve šlo o věk kolem 20 let, dnes spíš kolem 30. 

A opět, aniž bych to chtěl kritizovat, tak se kromě krátké části na rehabilitačním lékařství výuka tělesným postižením moc nezabývá. Tak studentům říkám: máte jedinečnou příležitost se o tom něco dozvědět. Zároveň se snažíme předat určitý komunikační základ, aby si byli vědomi jistých specifik. K tomu nám pomáhá tzv. komunikační desatero, které vydala Národní rada osob se zdravotním postižením. Probíráme to bod po bodu, diskutujeme a každý ze zapojených lidí s postižením nám k tomu řekne svůj názor.

Kolik prostoru se při studiích lékařské etice věnuje?

Etika je dvousemestrální, první semestr máme formou povinných seminářů ve 3. ročníku. To probíráme určitá témata teoreticky v učebně. Prostřednictvím výkladu, otázek a diskusí tam probíráme rozličná témata. Základy bioetiky, otázky transplantací, genetiky, počátku lidského života až po terminální práci s pacientem. Řešíme i smysl lidského utrpení.

Ve 4. ročníku následují povinné stáže, které jsou koncipovány jako cesta lidským životem od počátku do konce. Začínáme na neonatologii, kde se zachraňují předčasně narozené děti. Pak studenti pokračují na psychiatrii, kde je velkým tématem lidská mysl a svoboda. Následuje již zmíněné téma tělesného postižení. Pak navštívíme intenzivní péči, kde už se řeší otázky vážných pacientů, vegetativních stavů a odpojení od přístrojů. Vše zakončujeme hospicem a paliativní péčí po stránce fyzické i duševní.

Je dobré, když studenti vidí lidi s postižením, kteří vedou život bohatší než leckterý „zdravý“ člověk a přitom slyší, že jejich matky byly přemlouvány, aby se takového dítěte zbavily.

Jaká témata u studentů rezonují nejvíc?

Velmi pozitivně je hodnocena neonatologie a právě setkání v Jedličkově ústavu.

Stále se setkávám s příběhy, kdy lékaři přemlouvají rodiče, aby dítě s postižením odložili nebo šli na potrat. Nemluvím přitom o dávné minulosti, děje se to i dnes.

Myslím, že teď se to děje dokonce v ještě větší míře, jelikož máme prenatální genetické testování, které určuje pravděpodobnosti. Samozřejmě je to na rozhodnutí rodičů a lékař je nemůže k ničemu nutit. Když o tom s mediky diskutujeme, upozorňuji je na už starší dokument Olgy Sommerové Netrpělivost srdce. Tam se objevují příběhy matek, které si dítě s postižením nechaly, a ukazuje, že jde o perspektivní alternativu. Dotyčné ženy mluví o tom, že se díky tomu dostaly do sfér, kam by se nikdy nedostaly, a říkají to s vděčností.

Je dobré, když studenti vidí lidi s postižením, kteří vedou život bohatší než leckterý „zdravý“ člověk, a přitom slyší, že jejich matky byly přemlouvány, aby se takového dítěte zbavily. Vidí, že před nimi na vozíku sedí člověk, který třeba procestoval celý svět, má krásné manželství a nejde přitom o žádný smyšlený příběh.

Navíc děláme takovou krátkou meditaci, při které říkám: představte si, že jste v té situaci vy. Přišly vám výsledky testů, jež naznačují, že vaše dítě bude mít například Downův syndrom. Co uděláte? Někdy se rozvine diskuse, ale většinou jde o tiché hloubavé zamyšlení všech účastníků. Jde mi o prohloubení životního postoje.

Jak se podle vás změnil postoj společnosti k lidem s postižením za uplynulých třicet let?

Jedná se o radikálně pozitivní posun. To je vidět už na první pohled při odbourávání bariér ve veřejném prostoru. Tenhle první viditelný krok ale určitě souvisí i se změnou mentality, která jde pozitivnějším směrem. Nemusí to přitom souviset jen s pádem komunismu, dokonce může jít o souvislost jen velmi vzdálenou. Protože vývoj probíhal i na západě, takže i kdyby tady zůstali, což si pochopitelně nepřeji, tak by probíhal i tady, byť možná pomaleji nebo jinak.

Jedná se o pozitivní celospolečenský trend. Protože když si společnost uvědomí, že díky lidem s postižením se zde udržují hodnoty, které by bez nich nebyly realizovány– soucit, solidarita, pomoc –, obecně to udržuje pozitivní naladění lidí. Jen zopakuji známou věc, že společnost, která se umí postarat o slabé, je zdravou společností.

I když naše společnost je hodně orientovaná na výkon a úspěch, na druhou stranu je zde, jako vždy v historii, také nezanedbatelná skupina slabých a bezmocných, jejichž síla je veliká. Tudíž pořád udržují kladné hodnoty, pýcha první linie úplně nevítězí. Obě strany se navzájem drží a ovlivňují. Existence skupiny slabých je prostě pro společenský vývoj dobrá, i když její příslušníci musí počítat s tím, že se jim nemusí vést vždy dobře.

Václav Ventura (*1951) 

Řeckokatolický duchovní, vysokoškolský pedagog, docent a doktor teologie. 

Po maturitě pracoval jako zdravotní zřízenec, z velké části v Nemocnici Pod Petřínem. V letech 1970–1982 studoval teologii a roku 1982 byl také tajně vysvěcen na řeckokatolického kněze ve společenství skryté církve.

Po roce 1990 začal vyučovat na Univerzitě Karlově. Kromě pražských fakult Katolické teologické a Husitské teologické působí rovněž na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se především patrologii (věda o církevních otcích a jejich textech) i dějinám teologie. Třicet let však také učí lékařskou etiku na 1. lékařské fakultě UK.

Je otcem dvou dětí, neboť jeho církev umožňuje uzavření sňatku před vysvěcením na kněze.