Jako vždy, když se objevil problém, se celá rodina semkla a pomáhá… Hlava rodiny, designér Antonio Manto „chyběl“. Vzhledem k závažné diagnóze bylo třeba dostat právě jeho zdraví do původní kondice. Jak tvrdí jeho žena Milu, i dnes je před nimi pěkně dlouhá cesta.
Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch a Dorian Manto
Úraz s masivním krvácením do mozku se vašemu muži stal v roce 2016. Po týdnech v nemocnicích jste zvolili domácí rehabilitaci. Jak každý den vy, Dorian, Kryštof a samozřejmě Toník bojujete?
Milu: Na domácí variantu jsme kývli já i oba synové. A Toník? Tehdy jsme rozhodovali za něj, on všechno zvládal, ovšem zpočátku měl problémy se sebeuvědoměním. Důsledek byl jasný: můj život už přes pět let nenáleží mě. Koordinuju, jezdím, cvičím, od rána do večera asistuju. Toníček totiž zpočátku seděl u stolu a nevěděl, co se sebou! Nevěděl, zda se a co se vrátí, jak žil a co dělal, nedokázal říct, co chce a co ne. Svět stabilní nejistoty. A lékaři? Pamatuju si jejich slova o možné ztrátě osobnosti, sociální inteligenci. Naštěstí se ale Toník „probouzel“…
Toník: Nejtěžší byly měsíce, kdy jsem byl jakoby „vyoutovaný ze sebe“.
Milu: Toník je velkej hrdina, je těžké zvolit odpověď na otázku, zda je lepší být ošetřující nebo ošetřovaný. Myslím, že je to jednodušší pro mě! Protože on, po řadě úspěšných let, byl najednou někdo úplně jiný. Jak se dával dohromady? Nefňuká, i když je léčba náročná a každé zlepšení trvá strašně dlouho. Četli jsme nedávno zprávu z magnetické rezonance: má v mozku tři otvory, velké asi jako golfové míčky. Když se to má „přemostit“, dá to zabrat. Pro celou rodinu je vše pozitivní v tom, že se mu po obrovském cílevědomém úsilí v léčení velmi rozšířily možnosti.
Už jednou jsme o úrazu designéra Antonia Manta v Můžeš psali. Stimulačním přístrojem Walk Aide Konto Bariéry pomohlo dlouholetému dárci aukcí ve stimulaci končetin. A už mu pomáhá také darovaná technologická pomůcka na čtení Orcam…
Milu: Walk Aide mému muži pomáhal hlavně po úrazu ve stimulaci nohy, ale od té doby se dal naštěstí skvěle dohromady. S mluvením měl dlouho problém, napřed jen pokyvoval hlavou.
Toník: Tak vlastně bylo jasně poznat, že chápu, o čem se mluví. Později jsem pod vedením logopedky začal mluvit, byl jsem schopen třeba telefonovat.
Milu: Teď už mluví, v jeho komplexním postižení to byla klíčová věc. Vrátila se mu angličtina i ruština, když někdy přišli známí, Toníček jim mohl sdělit své myšlenky. Tím, že může být vtipný, je zase zpátky. Vždycky mu to rychle pálilo, podobně, jako dřív, najednou pronese něco překvapivého, nestandardního a legračního. Rádi se spolu smějeme, celý náš život byl plný smíchu. Říkávám, že vtipnej muž je poklad. Navíc chlap, který se nelituje a nefňuká. Konto Bariéry nám nedávno přispělo a dosbíralo na další velmi důležitou pomůcku pro Toníka – jedná se o malé, cenné čtecí zařízení s hlasovým výstupem. Pro jeho postižení úžasná věc, může si cokoliv přečíst…
Kdy se u Tondy projevovalo nejvýraznější zlepšení?
Milu: Asi dva roky před začátkem pandemie. Po domě se Toník pohybuje zcela sám. Za pomoci stabilní hole, „pětinožky“. Nové záležitosti se začaly nabalovat a tím vším se mu život začal vracet zpátky. Před pár lety jsme si pořídili elektrické dvojkolo, sedíme spolu vedle sebe, máme kontakt, řídím já. Povídáme si… Děláme si výlety, jednou jsme dojeli až na Karlův most!
Toník: Šárka, Hvězda, všude se dostanu na kole… Slyším a vidím ptáky, cítím vůně, každý výlet je plný vjemů. Cítím se svobodný. Vlastně je mi nejlíp, když koukám jenom dopředu!
Milu: Jako rodina jsme se snažili, aby Toník žil co nejvíc normální život – a to se nám osvědčilo. Protože když nemocný má co nejvíce podnětů, existuje velká naděje, že se dostane zpátky. Začali jsme cestovat jako rodina. Celá záležitost je technicky složitá, ale umíme to. Během cest jsme se konečně dostali s handicapem do Sagrady Familii, pustili nás s vozíkem dřív. Toník byl nadšený. Psychika je propojená s fyzickou dispozicí. Nesedět doma byla pro nás výzva, cestovali jsme, chodili na výstavy. A když jsme se z toho nějak vyhrabali, vypořádávali se, přišla pandemie. Znovu jsme se dostali do izolace. Zhoršení přišlo i s uzavřením hranic, jakési déjà vu bylo znovu tady! Náročné období…
Co vás ve složitém léčení nejvíc trápí a od čeho si hodně slibujete?
Milu: V současné situaci Toníka nejvíc trápí oči, na jedno oko je téměř slepý, na druhé vidí špatně. Jeho největší problém je, že ztrácí zrak. Hodně jsme stáli o oxygenoterapii, barokomoru, kde se inhaluje kyslík. Na výsledky léčby se těšíme. A už skoro půl roku máme osobní asistentku, ta nám oběma moc pomáhá, abychom nebyli celé dny spolu. Já získám čtyři hodiny volna, Toník si zase může povídat s někým jiným.
Kdy se vrátila touha dostat se k tomu, co před úrazem dělal?
Milu: Myslím, že ta touha nikdy nevyhasla, on ji v sobě vždycky měl, ale byl dlouho natolik omezený úrazem, že se nemohl projevit. Kvůli motorice, a také neměl energii jako dřív. Podobní lidé jsou jakoby v něčem „zakletí“. Neumějí vše spojit, hlava to nedává. Díky Toníkově soustředěnému úsilí, tomu, že se nevzdal perspektivy, že to bude jinak, jsme se posunuli. Přál si zase se rozjet do sklárny.
Toník: Nikdy jsem nepochyboval o tom, že se vrátím k věcem, které mám rád.
Šlo o dlouhodobou vizi, kdy se mohlo začít s realizací?
Milu: On napřed dělal levou rukou nějaké návrhy, maloval akryly a pak se poprvé rozjel s naším synem do sklárny. Tam na něj kromě týmu sklářů čekal i výborný sklářský výtvarník Jiří Pačinek, který považuje mého muže za svého mentora. Jiří má už za sebou mnoho vlastních báječných realizací, ale o svou designérskou pozici můj muž nikdy nepřišel. A první, po dlouhém čase Toníkem vytvořené věci? Po mnoha letech, kdy navrhoval interiéry klientům, se nejdřív rozhlížel u nás doma, vytvářel nové objekty: mohutný osmiramenný lustr, osvětlení do knihovny. Úplně první poúrazová věc byly lampy na naši terasu. Vrátil se také k odlévání litiny. Kromě všech nových věcí pro nás a naše přátele vytvořil nedávno, už pošesté, Cenu AČK pro nejlepšího studenta. Toníček se vždycky zajímá o to, jak oceněný vypadá, a snaží se, i podle jeho tvorby, vytvořenou cenu individualizovat. Jedná se o osobní cenu, vytvořenou na míru, je velmi ceněná. Tentokrát vznikla skleněná kamera v rámu, a celé to dopadlo hravě, nečekaně a pozitivně…
Toník: Hodně mi pomohlo, že jsem se mohl na vítězný film podívat…
Je radost vidět, že přese všechny problémy jste spolu rádi. Milu vám předává oživující „šém“. Máte oba silnou víru v uzdravení.
Milu: Neuroložka, která nás oba zná ještě z doby před úrazem, k nám při jedné návštěvě prohodila: „No, vy jste na metál oba dva!“ Je to výstižné, i když v tom nejsou naši kluci. Říká se: Co tě nezabije, to tě posílí! Hezkej bonmot, ale naplnit ho? Náročné. Nechávám se ráda pochválit, za tu celou dobu jsem se nikdy nenechala vlákat do sebelítosti. Ano, už máme za sebou společná vítězství.
Toník: Snad všem okolo stojím za to tu nekonečnou energii vynakládat.
Antonín Manto (*1960) – prestižní český designér, který má na svém uměleckém kontu desítky výstav a realizací doma i ve světě. V roce 1991 vznikl úspěšný projekt Česká keramika, později jej nadchly litina a sklo – začaly vznikat skleněné nápojové sety, originální židle, později kompletní zařízení interiérů. Několik let vedl svou autorskou galerii v centru Prahy.
Dlouholetý přispěvatel Aukčních salonů výtvarníků Konta Bariéry.
Před pěti lety došlo ve sklárně k výtvarníkově úrazu, velký rozsah krvácení do mozku zastavila v Liberci náročná operace doc. Vladimíra Beneše. Během složité rehabilitace se designér snaží vracet se ke své práci.
Milada (Milu) Manto (*1961) – absolventka FF UK tvoří se svým mužem dokonale sehranou dvojici. Stejně nezdolně a energicky jako dnes pečuje o svého manžela, stála u něj při prvních krocích při podnikání: České keramiky i svého projektu Řemeslné pekárny. Asistovala u všeho, do čeho se během společných let její všestranně nadaný muž pouštěl.