Mají svoje rodiny, práci a další závazky. Přesto podstatnou část svého volného času věnují pořádání akcí pro děti s postižením. Taková charakteristika by se dala použít odhadem na tisíce lidí po celé republice. Zavítali jsme mezi několik z nich, kteří se sdružují pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti Země lidí.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Většina akcí, které Země lidí v průběhu roku pořádá, je nějakým způsobem spojená se sportem a pobytem v přírodě. Největší z nich je týdenní letní tábor. Právě na něj jsme zavítali, abychom takříkajíc nasáli atmosféru. Ta byla od prvních okamžiků velmi příjemná, a to díky osazenstvu i místu samotnému.

Chatkový tábor u obce Buková v krajině Novohradských hor je obklopen lesem a velkým chovným rybníkem. Trochu napínavý příjezd po rozblácené polní cestě nám dal připomenout, že si máme vážit slunečného počasí, protože počátek tábora a jeho příprava se prý nesly ve znamení deště. Pokud jste někdy tlačili vozík v rozmáčeném terénu, netřeba asi vysvětlovat, jak velkou radost mělo z hezkého počasí všech patnáct organizátorů a dobrovolníků.

Rodinný podnik

Areál patří pražskému Jedličkovu ústavu a školám, do nichž chodí řada z přítomných devětadvaceti dětí. Rovněž nejeden z dospělých v „Jedli“ pracuje nebo s ní měl v minulosti něco společného. Platí to jak o Janu Janyškovi (37), tak o jeho manželce Kamile (34), kteří stojí v čele Země lidí. S tímto příjmením se nejen na táboře setkáte vícekrát. „Jsme tak trochu rodinný klan,“ směje se Honza a poukazuje tak na fakt, že do pevného zakládajícího jádra patří také jeho bratr Jakub (36) s manželkou Kristýnou (34). Nehledě na to, že funkci táborového zásobovače přijal jejich otec Břéťa a z dovezených surovin bravurně vaří Kamilina maminka Alena Chroboková. A komu by ten příbuzenský výčet dosud nestačil, tak mezi vedoucími najdete ještě bratry Kamily a Kristýny.

Stylově to všechno podtrhává skutečnost, že legenda celotáborové hry byla letos vystavěna na základě pohádky Tři bratři. Takže hned u vstupní brány potkáváme kouzelné bytosti, u nichž se postupně zastavují členové čtyř týmů rozdělených podle vlastnoručně barevně nabatikovaných triček.

Pestré je nejen oblečení, ale i složení účastníků. Základem jsou děti s různým tělesným a kombinovaným postižením od šesti do osmnácti let. Někdo je na vozíku, někdo nikoliv. Mezi nimi jsou ale i děti bez postižení. Někdy jde o starší sourozence „klientů“, další jsou potomky organizátorů či dobrovolníků. Nechybějí ani děti z domoviny, kde Jan s Kamilou žijí, nebo jejich přátel. Kamila vysvětluje, jak všechno vzniklo: „Já a Honza jsme pracovali v Jedli, kde už jsme nějakou dobu pořádali pro děti různé mimoškolní aktivity. Občas ale bylo administrativně a organizačně složité zařídit, aby se mohli zapojovat i lidé odjinud. Když se tehdejšímu řediteli ozval sponzor projevující zájem něco takového podpořit, sám přišel s iniciativou, abychom si založili neziskovku. Stalo se tak v prosinci 2010. Naší premiérou byl víkendový turnaj v boccie. A už následující rok jsme se vrhli do pořádání letních táborů. Ke spolupráci jsme pochopitelně oslovovali hlavně svoje rodiny, přátele a spolužáky z vysoké školy.“

Od nadšení ke zkušenostem

Název sdružení byl inspirován stejnojmennou knihou od Antoine de Saint-Exupéryho a hezky odkazuje na to, že organicky vzniklo společenství lidí – svět vzájemně propojených různými osobními vazbami postavený na dobrovolnictví a zápalu pro věc. Někdo se zapojil třeba jednorázově, jiní nárazově, další vytvořili zhruba dvacetičlenné pevné jádro. Zjevnou motivací je radost z práce s dětmi. „Fungovalo a stále to funguje taky jako seznamka svého druhu. Vzniklo nám tu postupně hned několik partnerství,“ podotýká Jakub, který se jako jeden z mála jmenovaných neživí pedagogickou profesí.

Začátky ovšem nebyly jen radostné. „Při pořádání prvního tábora jsme doplatili na svoji mladickou nezkušenost. Překypovali jsme nadšením, ale vybrali si naprosto nevhodné tábořiště v podobě chatové osady plné bariér. Bylo nás jen šest a ke všemu brutálně lilo. Děti se myly v rybníce a vůbec to byla celkově taková punková jízda,“ vzpomíná Honza. Jeho švagrová Kristýna ho s úsměvem doplňuje: „Když jsme se vrátili, prospala jsem v kuse dvacet čtyři hodiny. Mamka mě chodila kontrolovat, jestli vůbec ještě žiju. Dodnes na to všichni vzpomínáme a v hlavách už máme jen ta pozitiva.“

Na chvíli sice zavládl pocit, že si ukousli moc velké sousto a už nikdy to nebudou opakovat. Jenže děti byly nadšené. A jejich rodiče vlastně taky. Takže jakmile odezněla únava, elán se vrátil. Začalo osobní hledání lepších tábořišť. Přes několik dalších míst nakonec došli k tomu současnému, kam jezdí už pět let. A brzy po startu postupně začaly přibývat i další akce v průběhu roku, většinou víkendové – rafty, cyklistické výlety, lyžování na horách i rybaření. Svého času probíhaly i „puťáky“, ale z těch už sešlo. „Současnou nabídku aktivit považujeme za ideální za aktuálních podmínek. Nemáme v plánu něco přidávat. Začínali jsme jako studenti, pak přišla práce, mnohým z nás už i rodiny,“ konstatuje Kamila, jejíž dva synové zatím běhají někde kolem.

Radost i pro rodiče

S příchodem péče o vlastní potomky přišlo ještě hlubší pochopení toho, co pořádání takových táborů či výletů znamená pro rodiče, kteří na ně své ratolesti posílají. Péče o dítě dokáže být velmi vyčerpávající, což u těch s postižením platí v určitých případech několikanásobně. Mít možnost svěřit ho do rukou zodpovědných vedoucích, z nichž mnozí mají profesionální průpravu i zkušenosti, je k nezaplacení: Stejně jako zážitky, které by si tyto děti odjinud jen těžko odnesly. Na rovinu se tak dá říct, že jde o ideální formu respitní péče. Podle Kamily se ovšem v poslední době zvětšuje vůle běžných základních škol brát na mimoškolní akce i žáky s postižením.

Zájemci se rekrutují hodně z řad žáků Jedličkova ústavu a škol, někdo získá kontakt přes známé nebo internet (www.zemelidi.cz). „Máme hodně pravidelných účastníků. Někdo jezdí třeba jen na tábor, jiní se zapojují téměř do všeho. Nováčky každopádně vezmeme nejprve na nějakou menší akci, abychom se navzájem poznali, než se vypraví na tábor. Někdy se stane i to, že se nakonec rozhodne nejet,“ popisuje proces Kristýna.

Chtělo by to Photoshop

Díky sponzorům a podporovatelům je všechno cenově dostupné, i když rodiče za děti platí. Dobrovolníci mají pobyt a stravu zdarma. „Jsme vděční za podporu od lidí, jako je náš Karel ,Mecenáš´ Koranda, ale i od organizací, jako je Nadace Jedličkova ústavu a samotný Jedličkův ústav a školy. V prvních dvou případech jde o podporu finanční, v tom třetím se jedná o zázemí. Také pořádáme vlastní benefice s dražbou. Základnou je nám Komunitní centrum Hrubého. K dispozici máme také Ford Transit,“ vypočítává nezbytnosti fungování Honza.

Ačkoliv jsme se snažili svou přítomností narušit zažitý chod tábora co nejméně, pozornosti dětí jsme pochopitelně neušli a velmi rychle jsme se stali součástí dění. Jeden z chlapců se živě zajímal o práci fotografa Milana. Pochlubil se, že se učí s Photoshopem, a vyptával se, zda to s ním umí i on. Pak si nechal ukázat na displeji fotoaparátu pořízené fotky, které okomentoval slovy, že to asi bude chtít ještě trochu upravit. Snad se mu bude konečný výsledek líbit. Nám se každopádně v Zemi lidí líbilo velmi.