Novým stipendistou Konta Bariéry se letos stal Jaroslav Koflák, který je od svých čtrnácti let na vozíku. Přestože hýbe jen hlavou, je to mladý muž, který si umí bytí užívat plnými doušky. Nepochybuje, že úraz dal jeho životu lepší směr. Momentálně se blíží do finále studia na Husitské teologické fakultě a spřádá plány do budoucnosti.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Jarda (25), přezdívaný Kofi, se nijak netají tím, že v době svého nešťastného letního skoku do vody, při kterém si poranil krční páteř, byl obklopen partou problematických kamarádů. On sám byl prý také pěkný „divočák“. „Po úrazu jsem tři týdny ležel na morfinu a měl halucinace. Připadalo mi to jako věčnost. Co se přesně stalo, mi pořádně došlo až po třech měsících, těsně před propuštěním z ARO. Uvědomil jsem si, že nepohyblivé celé tělo je na furt. To byl skutečný náraz reality,“ vypráví na úvod.

Po nemocnici následoval rehabilitační pobyt v Kladrubech, ze kterého občas dojížděl na návštěvy domů a na přezkoušení do své základní školy v Semicích u Lysé nad Labem. Pobyt trval celkem půl roku. Během něj měl k dispozici jen mechanický vozík, na kterém se nemohl sám pohybovat. A to podle svých slov ještě ke všemu špatně zaměřený. Elektrický vozík, který dnes bravurně ovládá bradou, dostal až ke konci pobytu. „Jinak to ale byla jízda,“ říká se sobě vlastním šibalským úsměvem.

Z party do školy

Po návratu domů a dokončení základní školy Jarda nastoupil na dvouletou obchodní školu v libereckém Jedličkově ústavu. Nezastírá, že nebyl zrovna studijní typ. Následoval rok, během kterého byl buď nečinně zavřený doma, nebo podnikal bláznivé akce s kamarády. „Bydleli jsme ve druhém patře bez výtahu. Mamka chodila do práce, takže jsme doma nějak fungovali s tátou, ale většinu toho času jsem prostě proležel. Vytrhávali mě z toho kámoši, se kterými jsem pokračoval v zapíjení žalu a kouření trávy. Po čase mi bylo jasné, že v rámci pudu sebezáchovy musím vypadnout z města,“ popisuje nejdivočejší období, které by prý bez vozíku bylo ještě intenzivnější a možná by trvalo dodnes.

Jarda dal svému zlomovému rozhodnutí konkrétní podobu a začal studovat sociální činnost, čtyřletý maturitní obor v pražském Jedličkově ústavu a školách. „Tam jsem byl ve třídě už naopak nejstarší, bylo mi devatenáct. Některé spolužáky jsem potkal už v Liberci. Pražská Jedle a lidé v ní mě nasměrovali studijním směrem, dost jsem toho musel dohnat, protože do té doby vzdělání rozhodně nepatřilo mezi moje priority,“ směje se mladý muž, který by chtěl v budoucnu pracovat jako kurátor a věnovat se mladým delikventům. „Většina mých dřívějších kámošů do téhle skupiny patřila a vím, jak dnes skončili. Někteří jsou ve vězení, jiní v podmínce nebo závislí na drogách. V nejlepším případě pracují někde u pásu, protože nemají ani učňák. Mě od toho úraz zachránil. A zároveň mám pocit, že bych teď mohl pomoci lidem, kteří se ženou do něčeho podobného. Budu pro ně uvěřitelný a autentický. Pamatuji si, co jsem si v jejich věku myslel o zapálených intelektuálkách, které mi o něčem teoretizovaly,“ vysvětluje Jarda svoje plány.

Proto po maturitě nastoupil na Husitskou teologickou fakultu UK na obor sociální a charitativní práce. Do Prahy se i s rodiči přestěhoval. Momentálně je ve třetím ročníku, takže se mu blíží bakalářské zkoušky a obhajoba závěrečné práce na téma Rodina a její vliv na mladistvou delikvenci. „Je to můj sen, ovšem uvidíme, jaká bude probační práce na vozíku v reálu. Budu muset mít uzpůsobené prostředí, ale jinak je to o počítači a lidech, kteří přicházejí za vámi, takže teoreticky bych měl všechno zvládnout. Není to streetworking,“ uvažuje Jarda nahlas o své profesní budoucnosti.

Samostatný život s pomocí

Netřeba zdůrazňovat, že Jardova fyzická omezení představují zvýšené náklady na pomůcky a asistenci. Pomoci od Konta Bariéry v podobě stipendia si podle svých slov moc váží. A je radost vidět, jak suverénně svoje fungování zvládá. K vozíku má připojen mobilní telefon, který sám ovládá, stejně jako počítač. „Mám ústní myš a brzy budu mít i oční. Používám dvě obrazovky, takže píšu celkem rychle,“ popisuje praktické otázky. Fakulta je bezbariérová a vychází mu vstříc. Na přednášky s ním chodí osobní asistenti a asistentky. Jediné, co ho v souvislosti se studiem trochu mrzí, je skutečnost, že nemá tolik času na svůj koníček – skládání rapové muziky.

Až dokončí bakalářský titul, rád by pokračoval na magistra. Ještě nějakou chvíli bude určitě bydlet s rodiči. „Našli jsme si podnájem nedaleko fakulty. Uvažoval jsem o samostatném bydlení, ale mamka trvá na tom, že budu žít s nimi, dokud si nenajdu práci. A má asi pravdu, mimo jiné i z finančních důvodů,“ konstatuje Jarda, který však vskutku nepůsobí dojmem mladého muže závislého na rodičích.

Vedle rapu má rád společnost lidí, hudební akce, dobré jídlo a četbu knih. „Letos jsem byl také poprvé v životě u moře. Itálie byla skvělá! Život by měla být radost, a tam to umějí. Teplo, ženy, dobré jídlo, báječná kombinace,“ pochvaluje si nepopiratelný milovník života, který i kdyby chtěl, nezakryje svou náklonnost k něžnému pohlaví. A ženy pro něho mají zjevně také slabost. Přesto, nebo možná právě proto, zatím neuvažuje o založení rodiny. „Upřímně řečeno mě děsí ta odpovědnost. A to platí už o samotných vztazích. Jsou hrozně komplikované a není to moje nejsilnější stránka. Když mě teď moje slečna doma představila jako přítele, úplně mě to šokovalo. Tak uvidíme, jak to budu mít za nějaký čas,“ uzavírá se smíchem Jarda.