S šestinásobným paralympijským vítězem o nových životních rolích, závislosti na pohybu i nezvyklém výletním tempu na kole.
Text: Michaela Zindelová
Foto: archiv Jiřího a Soni Ježkových
Co se s vámi dělo po skončení profesionální kariéry? Půlka života za vámi a půlka před vámi…
Jsou to už čtyři roky. Kolotoč závodů, cestování a každodenních tréninků jsem opustil, ale práce mám víc než dřív. Stylem práce se vlastně nic nezměnilo. Pořád spolupracujeme s většinou firem, které se mnou během kariéry spojily své značky. Pomáhám jim s propagací, testujeme novinky, připravujeme různé akce. Do toho občas něco moderuji, hodně přednáším – pro firmy i pro studenty, spolupracuji s neziskovkami, jsem členem několika sportovních komisí. Loni v září k tomu přišla nabídka stát se moderátorem sportovního zpravodajství na CNN Prima News. Přiznávám, že jsem to hodně zvažoval, byla to však obrovská výzva, kterou jsem možná v tu chvíli potřeboval. Podobný adrenalin, jako když člověk nastupuje do důležitého závodu…
Jako sportovní hvězda jste občas moderoval televizní nebo rozhlasové sportovní akce. Vašimi přáteli jsou známé tváře z obrazovky, Martin Dejdar, Vojta Bernatský, Aleš Háma nebo Daniel Stach. Nebyl jste úplný nováček…
Právě proto mám k té práci velký respekt. Spolupracoval jsem s našimi nejlepšími moderátory a vím, jací to jsou profíci, kolik let práce za tím stojí. Moderace je řemeslo se vším všudy. A nikdo vás to nenaučí – jen praxe. Samozřejmě u nás na CNN Prima News jsem se mohl učit od skvělých kolegů, jakými jsou Markéta Fialová nebo Tomáš Vzorek, kteří se o mě starali první dva měsíce – ale ten čas a zkušenosti ničím nahradit nejde. Věřím, že to lidé chápou a že mi ze začátku něco odpustí.
Troufáte si už také na jiné televizní formáty, delší rozhovor K věci, nebo jako vám na míru šitý novinkový pořad Cyklosalon?
V Cyklosalonu mi nabízeli, abych se stal jedním z moderátorů, ale já bych to časově nezvládal. Mám spoustu důležitých aktivit, ke kterým mám dlouhodobé závazky, a můj „televizní koníček“ mi už takhle bere dost času. Cyklistický magazín je samozřejmě blízko mým zájmům, ale uvidíme. Tvůrcům Cyklosalonu jsem se snažil při rozjezdu trochu poradit, ale byl jsem tam jen jako host prvního dílu. A stejně to platí o jiných formátech na CNN Prima News. Vyzkoušel jsem si živý rozhovor, bavilo mě to, ale teď momentálně se chci soustředit, abych dělal dobře svoji práci, a pak teprve budu koukat, kam se případně posunout dál…
Cyklistiku mám pořád v krvi. Miluju tu volnost. A mám radost, že si pořád držím dobrou kondici a zdraví.
Jaký máte vztah k cyklistice, pořád jezdíte každý den?
Jasně! Cyklistiku pořád miluju! Ani těch dvacet let závodní kariéry mi tu lásku nevzalo. Jo, trochu jsem zvolnil, a když se mi nechce, tak nejedu. Ale to se stane málokdy. Už je to určitá forma závislosti. Pravidelní sportovci to znají. Ten pohyb by mi chyběl. Vyčistím si hlavu, udělám něco pro svoje tělo. Každou volnou chvilku věnuju sportu. Kolo střídám s běháním. Když mám jen hodinku, jdu si radši zaběhat. Je to efektivnější. Uběhnu deset kilometrů a „mám splněno“. Jsem příjemně unavený, mívám stejné pocity, jako když odjedu dvě a půl hodiny na kole.
Cyklistiku mám pořád v krvi. Miluju tu volnost. A mám radost, že si pořád držím dobrou kondici a zdraví. Zvlášť v dnešní době je to důležité. Chovám se pořád, jako bych byl v tréninku. Nezměnil jsem jídelníček a stejně jako dřív každé ráno čtyřicet minut cvičím. Tělo mi to vrací. Je to můj rituál a svým způsobem i závislost. Stejně jako to kolo nebo běhání. Bez pohybu mám absťák, jsem nervózní, podrážděný…
Po těžkém úrazu v jižní Karolíně (2014) jste se do světa cyklistiky ještě vrátil díky své tvrdošíjné vytrvalosti…
Nerad na to vzpomínám, ale na druhou stranu o tom často mluvím při mých přednáškách. Oba ty úrazy – když jsem v dětství přišel o nohu i ten při závodech v Americe – mi něco vzaly, ale zároveň mi hodně přinesly. Nedá se to vrátit a nemá smysl přemýšlet, co by kdyby. Ale díky tomu, že jsem jako kluk přišel o nohu, jsem se stal nejlepším ve svém oboru na celém světě. A díky úrazu na konci kariéry jsem pochopil, že se nemusím bát z cyklistiky odejít, že život bude i potom takový, jaký ho budu chtít mít.
Nešťastný pád při mistrovství světa mi přinesl další závažné zdravotní problémy a stále mám velké bolesti. A možná to bude znít jako klišé, ale hodně mi to pomohlo uvědomit si, co je v mém životě podstatné. Nemám důvod litovat se ani litovat toho okamžiku. Ostatně věřím, že podobně to má většina lidí, kteří se v životě musí vyrovnat s těžkou ztrátou nebo s vlastním handicapem. Důležité je vzít to jako fakt, pobrečet si, na pár dní se někam schoulit, ale pak žít znovu naplno, možná víc než dřív. Prožít každý den na sto procent. Jsem rád, že u nás máme skvělé organizace, jako jsou Konto Bariéry nebo Jedličkův ústav, které nabízejí pomoc všem, kteří ji potřebují. Správná a rychlá pomoc je v takovou chvíli strašně důležitá.
Už nemám důvod nějak „zuřivě“ trénovat, tak je mi úplně jedno, že jedeme pomalu.
Za vaší úspěšnou kariérou také stáli lidé, kteří vám pomáhali. Trenér Viktor Zapletal, sponzoři, fanoušci, ale hlavně Soňa, vaše manželka…
Měl jsem obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Jasně, na kole jsem si to musel „odšlapat“ sám, ale nic velkého bych nedokázal. Ta podpora byla neuvěřitelná. Sponzoři mi nabídli šanci stát se prvním profesionálem mezi handicapovanými cyklisty na světě. A fanoušci ze všech koutů světa mi dávali obrovskou podporu, bylo to znát hlavně při mém druhém zranění. S Viktorem jsme vytvořili neporazitelnou kombinaci speciálního tréninkového „know-how“ a obrovského nasazení. Díky Soně to mělo všechno smysl. Její láska, péče a podpora mi dala sílu stát se nejlepším na světě. Vším jsme si prošli spolu, zažili jsme největší vítězství, chvíle absolutního štěstí i ty nejnáročnější okamžiky, které život může přinést. Jeden druhému jsme absolutní podporou a všichni nás tak berou. Pořád spolu pracujeme, všechno děláme společně. Soňa organizuje a koordinuje moje aktivity a já se snažím, aby měla život co možná nejhezčí.
Konečně teď spolu můžete i jezdit na kole, i když jste zřejmě kvůli partnerce musel změnit rychlost…
To mi vůbec nevadí. Jsem rád, že můžeme jezdit spolu. Soňa si to za ty roky zaslouží. Cyklistiku miluje jako já, ale dřív jsem s ní jezdit nemohl. Po šestihodinovém tréninku jsem už na další vyjížďku ve dvou neměl energii. Chápala to. Teď už nemám důvod nějak „zuřivě“ trénovat, tak je mi úplně jedno, že jedeme pomalu. Ovšem třeba včera byl zrovna krásnej den, jediné volno, které jsem tenhle týden měl. Soně se nechtělo, tak jsem na to sednul sám a projel se trochu rychleji. Tak jako dřív… A bylo mi krásně!
Jiří Ježek (*1974)
Bývalý český profesionální handicapovaný cyklista. Šestinásobný paralympijský vítěz a šestinásobný mistr světa je nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie.
Nehoda, která ho připravila v jedenácti letech o část nohy, mu zastavila fotbalovou kariéru. Cyklistiku začal brát vážně ve dvaceti, rychle vystoupal do vrcholných pater, kde setrval neuvěřitelných dvacet let (1994–2017). Profesionálem se stal v roce 2004.
V roce 2008 vyšla autobiografická knih Frajer, kterou v roce 2015 doplnilo druhé, rozšířené vydání.
V současné době spolupracuje s úspěšnými českými firmami, věnuje se inspirativním a motivačním přednáškám, vystudoval sportovní diplomacii a je členem významných sportovních institucí. Na obrazovce ho můžete vidět jako moderátora sportovního zpravodajství CNN Prima News.
Manželka Soňa je zároveň jeho manažerkou. Kromě toho je zpěvačkou v úspěšné rock’n’rollové kapele The Bluemoon. Oba společně propagují aktivní a zdravý životní styl.
Více na www.jirijezek.cz