Lukostřelkyně Šárka Pultar Musilová si z letošních letních paralympijských her v Paříži přivezla dvě stříbrné medaile. Dosáhla tak úctyhodné bilance – tři paralympiády, pět medailí. Zatím mezi nimi ale stále schází ta nejcennější, zlatá. Už teď doufá, těší se a připravuje do Los Angeles 2028, kde snad přijde další šance.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ
Šárka je od 19 let na vozíku. „Jednou ráno jsem si šla pro snídani a uklouzla na schodech. Domů jsem se vrátila po osmi měsících s několika lézemi na míše, takže nemůžu chodit a zasáhlo to částečně i ruce,“ líčí zlomový okamžik svého života. Nedosti na tom, už od dětství má problémy se sluchem, takže musí používat naslouchadla. S nimi však komunikuje velmi dobře a na první pohled byste si možná ani ničeho nevšimli.
Doba stříbrná
„V Paříži ale byla tak bouřlivá divácká atmosféra, že jsem při soutěži smíšených dvojic musela sedět proti svému parťákovi Davidu Drahonínskému netradičně čelem, abychom se vůbec domluvili. Tam jsem ho prostě neměla šanci slyšet,“ vzpomíná Šárka na soutěž, z níž přibyla právě jedna ze stříbrných medailí za střelbu z kladkového luku.
Společně s Davidem zopakovali stříbrný úspěch z Tokia. Stejnou hodnotu měla také Šárčina minulá a letošní individuální paralympijská medaile. „Kdekdo si ze mě dělal legraci, že doba stříbrná stále pokračuje – už jen proto bych moc ráda za čtyři roky v Los Angeles získala konečně to zlato. Všechny dosavadní úspěchy jsou pro mě motivace k další práci,“ konstatuje Šárka.
Smíšená soutěž s Davidem byla tentokrát specifická v tom, že její reprezentační kolega před tím po řadě let vyšel v individuální soutěži poprvé medailově naprázdno. Musel setřást negativní pocity a s novou motivací znovu zabojovat. „Jak se David přesně cítil, to by byla otázka spíš pro něj, ale já si myslím, že ho vyřazení mrzelo hlavně kvůli rodině, která ho přijela do Paříže podpořit, stejně jako další fanoušci. Přece jen takhle blízko k domovu se letní paralympiáda hned tak konat zase nebude. Naštěstí se přes to dokázal přenést, je to zkušený bojovník. Řekli jsme si: Jdeme si závod užít! A taky jsme si ho užili, s báječným výsledkem. Byl to krásný zážitek,“ líčí Šárka situaci a pocity z Paříže.
Dodnes nevím, jak se to povedlo
Podobně jako řada ostatních úspěšných sportovců ani Šárka nedokáže říct, kterého cenného kovu si cení nejvíc. „Vážím si všech medailí. Nejde mi přímo o ně, ale vidím za nimi tu práci, kterou stály. Takže pochopitelně v popředí stojí ty paralympijské. A když se o tom někde mluví, obvykle se mi první vybaví ta bronzová, kterou jsem získala na začátku svojí kariéry v Riu de Janeiro, opět s Davidem. Byla totiž naprosto nečekaná a neuvěřitelná. Vždyť jsem s kladkovým lukem soutěžila teprve rok! Na hry jsem se kvalifikovala posledním závodem. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo…“ vzpomíná Šárka na svůj počáteční velký úspěch.
Kdekdo si ze mě dělal legraci, že doba stříbrná stále pokračuje – už jen proto bych moc ráda za čtyři roky v Los Angeles získala konečně to zlato.
Z velkých světových akcí určitě stojí za připomenutí ještě letošní titul mistrně Evropy ve smíšených dvojicích s Karlem Davídkem a bronz z mistrovství světa 2023 v Plzni, kde startovala ve dvojici s Terezou Brandtlovou. Ta si mimochodem z individuální soutěže v Paříži přivezla třetí místo hned za Šárkou. Tu letos i minule v Tokiu ve finále porazila stejná Číňanka. „Mimo paralympiádu už jsem ji porazit dokázala, tak doufám, že budu mít ještě alespoň jednu možnost jí to za čtyři roky v Los Angeles vrátit na té nejvyšší úrovni,“ vyznává se Šárka. Uvědomuje si však, jak moc při tom záleží na zdraví i dalších faktorech.
Bez podpory by to nešlo
Šárka trénuje pětkrát týdně, dvakrát v Praze a třikrát v Trutnově, kde bydlí se svým manželem. K tomu je potřeba přičíst ještě řadu víkendových závodů. Mnohé z nich v rámci ligy, kde startuje mezi lukostřelci bez postižení. „Za půl roku najezdím autem padesát pět tisíc kilometrů. Naštěstí je většina závodů v ČR. Do ciziny vyrážím tak třikrát ročně. Ale k tomu všemu jezdím ještě do Olomouce na respirační rehabilitaci, neboť jsem také astmatik,“ poznamenává s pobaveným tónem v hlase.
Je jasné, že nejde o levnou záležitost. „Luk stojí přes padesát tisíc korun a vydrží tak maximálně dvě sezony, pak se musí pořídit nový, a to mluvím o čisté konstrukci bez nutných doplňků. Když připočtu mířidla a další vybavení, jsem bez problémů na sto tisících. K tomu je potřeba připočíst ještě dvě až tři sady nových šípů ročně, pronájem tréninkových prostor, nemluvě o cestovních nákladech. Příští rok mě čeká například mistrovství světa, které hostí Jižní Korea. Naštěstí pracuji pod vysokoškolským sportovním centrem MŠMT Victoria, takže jsem poloprofesionální sportovkyně. Navíc mám kolem sebe skvělé podporující lidi v čele s mým manželem a také sponzory. Bez toho všeho by to nešlo, sama bych to určitě nezvládla. Tak jako nakládání do auta. Řídím sama, ale potřebuji od někoho pomoc s vozíkem,“ říká Šárka, která soutěží pod křídly TJ ZP Nola Teplice.
Na moc jiného nezbývá čas. Stále studuje práva, ale přiznává, že skloubit sport, rodinu a školu je náročné. Největší relax zažívá s manželem a labradorem Dastym. Občas si přečte knížku s tematikou sci-fi nebo druhé světové války. Vzácně se zajde podívat na florbal vozíčkářů, jemuž se kdysi společně s curlingem také věnovala. Z mimosportovních plánů prozrazuje, že by jednou ráda založila rodinu a věnovala se profesně právu v oblasti lidí s handicapem, ovšem zároveň dodává, že jde ještě o hudbu budoucnosti, která záleží hlavně na zdraví a také trochu štěstí.