Vyhrál zlatou medaili v boccie hned při své paralympijské premiéře. A to není zdaleka jediný zajímavý moment, který se pojí s nedávným vystoupením Adama Pešky v Tokiu. Kolik vrcholových sportovců například může říct, že na nejvyšší metu dosáhli společně s vlastním rodičem?

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch a Český paralympijský výbor

Adam Peška (24) se narodil s genetickým onemocněním – muskulární dystrofií Duchennova typu, což v praxi znamená, že od dětství postupně ztrácí sílu ve svalech. První příznaky v podobě špatné chůze se objevily ve čtyřech letech. V osmi usedl na vozík, o pár let později začal jezdit na elektrickém. Dnes potřebuje pomoc prakticky se všemi každodenními činnostmi, a je-li to potřeba, používá i ventilátor, který mu přívodem vzduchu pomáhá dýchat. Používal ho i na paralympijských hrách, měl kvůli tomu výjimku z nošení roušky.

Na sportovní Olymp se dokázal i přes své omezené pohybové možnosti vyšplhat díky hře jménem boccia. Tato disciplína, která jako jedna z mála paralympijských sportů nemá obdobu na olympijských hrách, se dá přirovnat k pétanquu. Soutěžící vrhají – vypouštějí na palubovku – kožené míče, které se mají v rámci hrací plochy co nejvíc přiblížit míči bílé barvy, jenž je hozen na úvod každé směny zápasu. Tento sport je rozdělen do čtyř kategorií podle typu postižení a umožňuje vrcholový sport na paralympijské úrovni i lidem s nejtěžším fyzickým postižením. 

Adam i jeho soupeři mají natolik závažný fyzický handicap, že míče nemohou házet rukou, ale vypouštějí je ze speciální rampy připomínající okapovou rouru ve tvaru písmene J. Právě zde přichází na scénu role spoluhráče, v Adamově případě maminky Ivy. Ten se podle pravidel nesmí dívat na průběh hry, ale podle instrukcí hráče, otočen zády, nastavuje sklon a směr rampy, což má zásadní význam pro výsledek. Asistent je proto brán za plnohodnotného spoluhráče a v případě úspěchu se medaile octne i na jeho krku, ačkoliv samotný průběh hry na hřišti přímo neviděl.

Rodina – základ úspěchu

„Mít za spoluhráče mamku mi přijde normální,“ říká Adam, který se k boccie dostal skrze sdružení Parent Project a naplno se jí věnuje od maturity na Sion High School v Hradci Králové v roce 2017. Ve stejném roce se dostal do reprezentace a sport je dodnes jeho hlavní životní náplní. „Během zápasu umí vystoupit z role rodiče a podle pravidel v průběhu hry stejně nesmí mluvit. To ovšem neznamená, že nemá názor. Někdy se během tréninků i hádáme, ale nikdy vážně,“ popisuje vzájemnou souhru mladý paralympijský vítěz.

„Adamovi nic jiného nezbývá, než mě snést, jsem tu pro něj dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu,“ konstatuje s úsměvem maminka Iva a jako důvod uvádí obtížnost najít jinou alternativu: „Sehnat a zaškolit někoho zvlášť na bocciu, kdo by se mohl dlouhodobě věnovat pravidelné intenzivní přípravě ve stejném rozsahu, je velmi nereálné.“ Běžné tréninky trvají přibližně tři hodiny a jsou dvakrát týdně, před soutěžemi až čtyřikrát. K tomu soustředění s TJ Léčebna Košumberk i reprezentací a objíždění turnajů, včetně těch zahraničních.

Třetím členem rodinného realizačního týmu je tatínek Josef, který v Tokiu plnil roli osobního asistenta. „Taťka je navíc moc šikovný, vyrobil mi rampu a přilbu, kterou vypouštím míče pomocí takového tykadla, i díky němu nám to tak jde,“ líčí Adam, který má ještě starší sestru a uvědomuje si, že nejlepší zázemí může dát jedině rodina. Nezapomíná přitom však ani na pomoc svých trenérů v klubu i reprezentaci. 

Cesta k vrcholu

Adam na svoji první paralympiádu odjížděl bez medailového očekávání: „Za úspěch a cíl jsem považoval postup ze skupiny. Nejkritičtější pocity jsem pak zažil při čtvrtfinále proti jihokorejskému obhájci zlata. Naštěstí se mi povedly úvodní míče, vydařený vstup do zápasu vždy přinese uklidnění. To se opakovalo potom i ve finále. Věděl jsem, že nastupuji proti favoritovi, a byl jsem spokojen i s případným stříbrem. Jenže hned v první směně jsem se dostal do vedení 3:0 a viděl jsem, že by to mohlo jít!“

Líčení cesty za zlatem zní v Adamově podání jako vcelku pohodová záležitost. Zdaleka tak snadné to ovšem nebylo, a to nejen na hřišti – i samotná cesta do dějiště her a na místě samotném. Dva dny před odletem maminka Iva uklouzla a zranila si nohu. „Myslela jsem si, že je to výron. Ledovala jsem, mazala a zavazovala. K lékaři jsem šla až po návratu a následných oslavách. Ukázalo se, že mám zlomeninu v nártu,“ konstatuje vcelku lakonicky paní Iva, která náš rozhovor po Adamově boku absolvovala na vozíku. 

Dva vozíky, včetně toho elektrického, byly i součástí výbavy, kterou bylo nutné do Japonska vzít s sebou. „Vezli jsme přes tři desítky kilogramů výbavy, včetně rampy s podstavcem a několika sad míčů. Vždycky je trochu stres, jestli všechno dorazí v pořádku nebo jestli právě míče nezmění transportem svoje vlastnosti. Naštěstí bylo vše v pořádku. Jinak samotné létání mám rád, ačkoliv tohle už bylo trochu dlouhé,“ dodává Adam, který dvanáctihodinový let z Frankfurtu nad Mohanem mohl absolvovat vleže.

Zachovat si pokoru

O to sladší byl návrat domů. „První velké a emotivní překvapení bylo přivítání na letišti v Praze. Byli tam kamarádi, hasiči od nás ze vsi, lidé z Parent Projectu a další. Doma pak na naši počest uspořádali velkou oslavu se špalírem, kam dorazily stovky lidí. Bylo to silné,“ vzpomíná paní Iva.

Vždy prý měli velké štěstí na lidi kolem sebe a cítí zájem a podporu ze strany jednotlivců i obce Rohovládova Bělá a dalších organizací. „Mnozí Adama znají od dětství. Už ve školce k němu měli skvělý přístup, kdy upravovali aktivity tak, aby se mohl vždy zapojit. Kamarádi z předškolních let pak Adama na základce doslova chránili. Snad jedinou špatnou situaci zažil v devíti letech, když o něm nějací kluci v parku mluvili jako o kriplovi. Tehdy jsem mu vysvětlila, že právě potkal blbce, což se může někdy stát, ale už se to nikdy nestalo. Cítím velkou vděčnost a chci poděkovat všem hodným lidem, sponzorům a organizacím, kteří nás podporovali a podporují, patří mezi ně i Konto Bariéry,“ vypráví dojatě Adamova maminka.

Oběma se teď dostává četné pozornosti a oficialit, k čemuž svorně dodávají, že je to sice fajn a užívají si to, protože vědí, že přijdou i dny horší a všední, ale berou to vše s nadhledem. „Všechna sláva, polní tráva. Adamovi se zadařilo díky jeho pokoře a tu si hodláme udržet,“ uzavírá za sebe paní Iva.